Glosy ze života #1

Neděle v 22:53 | Lili |  Studijní život TŘEŤAČKY

Ležím v posteli na intru. Je 22:45. Za čtvrt hodiny jdu spát. Chtěla jsem se učit fyziku, protože mě zítra může vyzkoušet nebo budee psát přepadák. Ale nějak si chci poznament, jaké bylo období.

Říjen byl fakt megadrsný měsíc. Kolem čtvrtletí bylo učení tolik, že byl týden, kdy jsem vyloženě nepřemýšlela a opravdu každá sekunda byla vyžita k učení. Žádný oddych, žádná volná chvílá a ani čas k jezení. Ale je to za mnou.

Zároveň výlet do Štrasburku a emotivní chvíle s pocitem vlastenectví při změvu hymny v parlamentu. Biřmování.

Nádherné dušičky a chození na hřbitov a minulý týden, kdy jsme konečně vydechli. Podívala jsem se na krásný film svatá Rita, jela s kmotřenkou za naším bývalým spirituálem - mimochodem opravdu požehnaný den s hlubokými rozhovory o všech věcech. Jako třeba, že člověk by se měl modlit za druhé za to, aby více poznali Boha.

Ve čtvrtek zajímavý výlet do Prahy a zajímavý vývoj některých třídních vztahů. V pátek cesta do Brna a Godzone s chválami. V sobotu husa a oběd u babičky, rozhovor a moudra od prapratety. Která mi ukazuje a dosvědčuje, jak je důležité prožívat každou sekundu života a vážit si věcí, které mám.

A dnešek. Nakupování. Schůzka ohledně silvestru a zajímavá a přínosná cesta vlakem.

Toto období je zajímavé. Nevím, jak ho popsat. Ale měním se. Každým dnem. Jako všichni.
 

Otázky na každý den LISTOPAD 2

Neděle v 22:43 | Lili |  CO POD RUKU PŘIŠLO
8. Kdy ses citila odmitnuta

Asi pokaždé, když nějaký chlapec necítil ke mně to stejné, co jsem já cítila k němu.

9. Měla jsi už někdy zlomenou kost?

Ne 😂

10. Co děláš ve svém volném čase?

Čtu si. Dívám se na různá videa. Hraju na kytaru. Chodím ven. Snažím se trávit čas s rodinou a kamarády.

11. Na co nikdy nezapomeneš.

To je zajímavá otázka. Protože momentálně si můžu myslet, že něco nezapomenu, protože to je pro mě důležité, ale nemůžu vědět, co bude pro mě důležité později. Ale samozřejmě ty základní věci snad nezapomenu. Hlavně to, co pro mě Bůh udělal.

12. Nejlepší jídlo, které jsi kdy udělala

Těžko říct. Vařím ráda. A peču ráda. Mám ráda to, co udělám. Dorty. Dýňový cheesecake. Rizoto. Zatím nemám jedno specifické jídlo, které by bylo nejlepší.

13. Který pokoj ve vašem domě je tvůj nejoblíbenější.

Jednoznačně můj pokoj. Zrovna včera večer jsem nad tím přemýšlela. Je to místo, které je jen moje. Vypadá tak, jak chci. Zdi jsou polepeny obrázky a všude jsou věci, které chci a které mě těší. Nebesa z ikei, citáty, květiny,knihy.

14. Nejlepší rande, na kterém jsi kdy byla.

Tohle je vskutku zajímavá otázka. A nevím, jak na ni odpovědět, jelikož jsem nikdy na žádném rande nebyla. Ale jsem v pohodě. Myslím, že jednou to přijde, a až to přijde, tak to bude krásné.

Otázky na každý den LISTOPAD 1

8. listopadu 2018 v 13:35 | Lili |  CO POD RUKU PŘIŠLO
Otázky na každý den: LISTOPAD

1. Tři věci, za které jsi dnes vděčná
  • Možnost svobodně vyznávat víru
  • Spolužačky a kamarádky, s kterými tady můžu studovat a za naši vzájemnou podporu při učení matematiky
  • Za ten zvláštní pocit klidu a vyrovnanosti, který jsem nikdy předtím před velkými pisemkami nezažila
2. Jakou radu bys dala svým dětem ohledně období puberty a dospívání

Ať najdou samy sebe. Ať si ověří a ustaví své hodnoty. Že vždy mají naději ve vývoj. Ať prožívají každý okamžik. Ať nestráví drahocenný čas koukáním se na zbytečné a nehodnotne věci.

3. Jak bys popsala svoji rodinu

Zvláštní, zajímavá, milující, obětující se, laskavá, hlasitá, svá, konzervativní v dobrém smyslu, podporující se

4. Které události tvoji rodinu více spojily
Předpokládané postižení mého bratrance ještě v prenatálním vývoji (ale narodil se úplně zdráv?
Velké problémy s financemi a závislostmi jedné mé příbuzné
Můj pubertální přerod a deprese

5. Kdy jsi nespala opravdu celou noc

To není tak těžké. Naposledy na cestě ze Štrasburku. Neumím spát v autobusech. Docela masakr.

6.Věříš v osud?
Ne. Věřím v Boha. Ale tohle píšu už strašlivě unavená, tak nevím přesně jal to popsat. Jde o to, že kdyby byl osud, tak člověk nemá svobodnou vůli, protože něco by se prostě muselo stát. A Bůh dává absolutní svobodu.

7.To, o čem máš otázky

Jaký mají známky dopad na náš život?
 


Proč mi to nejde ve škole

29. října 2018 v 12:44 | Lili |  Studijní život TŘEŤAČKY

K tomuto článku mě paradoxně inspirovalo zadání eseje v mluvnici.

Mělo by se čeké školství inspirovat finským vzděláváacím systémem?

Jako zdroj jsem si vybrala toto video

Esej jsem stále nenapsala, ale shrnující papírek s argumenty a protiargumenty mám.

Naneštěstí protiargument mám pouze jeden a to ještě vcelku sporný.

Už tak rok a čtvrt bojuji se školou.

Vím, že ji změnit nemůžu, že změnit můžu maximálně svůj postoj k tomu.

A o to jsem se snažila.

Od toho, že mi to je vlastně jedno, přes naprosté zapálení, po úplnou rezignaci.

Tento rok jsem si řekla, že si musím už opravdu stanovit ty priority. Škola, život, zájmy, lidi. Co z toho a kde.

Jsem z učitelské rodiny, kde se škola opravdu vždy řešila až příliš. Připadal jsem si hloupá, kdy jsem měla dvojku. Na gymplu se samozřejmě známky začaly zhoršovat a tím i moje sebevědomí o mé chytrosti a vzdělanosti a vědomostech.

Strach z budoucího uplatnění, opakování ročníků, známek na vysvědčení.

Jsem obklopena geniálními lidmi.

Ale ve škole mi to prostě nejde. V matematice skoro propadám, fyziku nasnáším a předměty kromě češtiny, angličtiny a zsv se učím jenom a pouze kivůli známám.

Což mě štve. Bavila by mě biologie, byvily by mě dějepis. Kdyby všechno nebylo tak moc na známky.

Kdyby se lidi nehodnotili podle známek.

Koho to prostě zajímá. Maximálně poslední den školy vás až příliš zajímá, co na tom cáru papíru máte. Ale pak nic. Učitelé vás selektují do různých oddílů podle vašich známek.
Máte hodnotu podle svých známek.

A je to dobře?

Ne. Nesnáším to. Chci se učit, chci se dozvídat věci. Ale ne kvůli známkám.

Jenže to tady nejde.

A tak marním dlouhé hodiny učením se informací, které hned po písemce zapomenu a už nikdy v celém životě nepoužiji, protože se tomu nechci věnovat a navíc celou fyziku a všechno si najdu.

A tak. Nevěnuji se věcem, co chci. Mám výčitky, že nejsem tak dobrá resp. nemám tak dobré známky jako ostatní, a i když nesnáším srovnávání - tady se tomu prostě vyhnout nejde.

A pak si tady pustím dokument a finském školstcí a začínáým brečet nad tím, že nejsem ve Finsku.

Jak jsem prožila biřmování.

27. října 2018 v 17:10 | Lili |  FAITHTHINGS
Tak je to za mnou.

Těšila jsem se dlouho. A uteklo to ani rychle, ani pomalu, tak akorát.

A bylo to krásné.



Večer předtím. Dvouhodinový nácvik. Od šesti do osmi. Byla jsem unavená a ještě zmatená z událostí předchozího dne. Pak krásná zpověď a úžasná adorace. Rozhovor s holkami a spánek, při kterém jsem si ještě přehrávala žalm v hlavě.

Ve dvě ráno mi zvoní budík. Nahazuji župan a utíkám do kaple. V kapli jsem. Skoro nepřemýšlím a pouze jsem. Já a On.

Ve 2:30 odcházím a chvíli mi trvá, než usnu. Opět s žalmem v hlavě.

6:30

Zvobí oficiální budík. Vstávám jako první. Nasazuji tepláky a mikinu. Odcházím s překvapivou radostí na ukončení adorace. Sama se modlím ranní chvály. Zpíváme Ó Bože světlo naše..

Začíná mi být opravdu špatně. Mám sevřený žaludek. Nemám absolutně hlad (což se nikdy nestává).

Máme s biřmovanci společnou snídani. Piju čaj, ale v hlavě mi beží myšlenky o tom, že absolutně nestíhám.

Česat sebe a tři holky, sbalit se, nachystat. A přitom vím, že to nemá cenu. Že záleží jen na srdci.

Je jedno, jaký kdo bude mít účes. Důležité je to srdce. A nechci mít vzpomínky na to, že jsem se stresovala.

Ale stejně ze snídaně odejdu dříve.

Sprcha, česání holek, děsivé česání mě a smutné povity. Naštěstí si při celé té přípravě pouštíme písničky od Heartbeatu, které se v průbehu dne stanou ještě důležitějšími. Sdělujeme si naše pocity.
Nevěříme, že už zo je tady.
Dokonce při zdobení vlasů nevěstiným závojem máme opocit, že se chystáme na svatbu.

Kupodivu stíháme. O půl jedenácte odcházím připravená ven do kostela. Na půli cesty ještě zkoušíme náš čtyřhlasý žalm.
V kostele se setkávám s rodinou. Jsem šťastná, že si udělali čas a přijeli.

Najednou to prožívám tak, jako bych se na to dívala někde zeshora. Nebo spíš, že já nejsem já. Nedá se to nazvat vnitřním pokojem. Ten přišel až při samotném pomazání křižmem.

Přichází kmotra. Začátek.

Pohlédnu na biskupa, když prochází. Setkáme se očima a usmějeme se. Začíná to. Všechno pokračuje. První čtení z Ezechiela o srdci kamenném a srdce z masa. Vycházíme na žalm. Hospodin je můj pastýř. Naneštěstí neskončí úplně tak, jak jsme chtěli, ale ke konci už to bylo v pohodě. Druhé čtení vůbec nevnímám.
Až nádherné aleluja před evangeliem.
Trochu je mi líto, že si nevzpomínám, jaké bylo evangelium, ale mám v plánu si to zjistit a zaznamenat.

Kázání, ve kterém se zázrakem objevil verš, který jsem úplně náhodou dala na pozvánky. Celé kázání jsem držela kmotru za ruku.

Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha Svatého, který nám byl dán. Řím 5,5

Biskup hovořil o tom, jak celé biřmování je o pozvání k lásce. To mě taky dostalo, protože den předem jsem si psala, co řeknu v proslovu rodině před oběděma přesně toto jsem pak i řekla.

Poté naprosto úžasné a hluboké přímluvy.

Zapalování křestní svíce. Obnova křestních slibů. Začaly mi téci slzy. Nebyl to přímo pláč. Prostě slzy. Bylo nás více.

Sesílání Ducha Svatého skrze Biskupa. Ještě předtím nám náš spirituál říkal, že stačí jen poprosit.
Poprosila jsem.

A najednou se ve mně objevila úžasná a hluboká radost.

Úsměv.

Schola začal hrát. Písničku od Heartbeatu. Tu, kterou jsme ráno poslouchali. Na kridlách lásky.

Nastupuji do řady. Dívám se na sochu Marie držícího svého mrtvého syna. Který umřel. Za mně. Za Tebe. Za naše hříchy.

Najednou už tu je. Zdislava Rita. Opět úsměv. Dívám se na něho. Dělá mi křížek křižmem na čelo. Kmotra mi jemně zmáčkne rameno.

Tak.

Zpívám.

Přecházím za svoji kmotřenkou. Zpívám a pokládám ji ruku na rameno. Chválím Pána. Nevnímám. Zpívám. Chválím.

Pak opět jenom jsem.

Přijímám. Opět s úsměvem.

Zpívám.

Dojemné a vtipné děkování. Sedm Darů Ducha v tekuté podobě.

Slavnostní požehnání. Celou dobu s úsměvem.

Nakonec

Nejlepší písnička vystihující všechno.

Otče Náš.

Focení. Dárky od minulých biřmovanců. Zpěv. Přijmi naši chválu.

Radost. Loučení. Gratulace. Nádherná přání.

Kmotra, kmotřenka

28. září 2018 v 16:29 | Lili |  FAITHTHINGS

Dne 26.10.2018 budu biřmovaná.

S biřmováním je mezi jinými i zahrnutý výběr kmotra. Člověka, kterého si každý vybere. Člověk, který by nás měl provázet naším duchovním životem.


KMOTRA


Svoji kmotru jsem si vybrala už někdy před dvěma lety, kdy jsem chodila poprvé na přípravu na biřmování (která ale nedopadla, takže teď chodím na jinou). Stane se jí mladší sestra mojí mamky. Moje teta. Jsme spolu pouze o devět let, což je to stejné, jako já se svým nejmladším bratrem.

Ane nevím, jak mě to napadlo. Ale zkrátka jsem se jí zeptala. Byly jsme si opravdu blízko. Bavily jsme se o víře, chodily spolu do scholy a velmi často se vídaly. Jenže pak se teta vdala. Samozřejmě, na tom není nic špatného, ba naopak je to úžasné.
Konečně jsem se totiž dočkala sestřenic a bratrance.

Nicméně s tímto bylo spojeno to, že se teta odstěhovala. A tak jsme se přestaly vídat tak často a samozřejmě ona už měla jiné starosti (to je taky úplně normální a skvělé-nestěžuji si, jen popisuji realitu). A pak měla hned děti, takže jsme jen velice namáhavě hledaly společná témata.7

V té době jsem přestala biřmování řešit a řekla jsem si, že se to snad ještě vyvine. Minulý rok v listopadu mi začala další (skvělá) příprava. Rozuměla jsem si tehdy více s druhou sestrou mamky. A dostala jsem pochybnosti, zda jsem vybrala správně a jaký má Bůh v tomto záměr.
Byla jsem ale stále rozhodnuta zůstat s první tetou. Modlila jsem se, dala jí všechny potřebné papíry a ujistila sebe i ji, že to je správné.

Ona sama mi totiž říkala, že jestli chci někoho jiného, tak se samozřejmě můžu rozhodnout. Bylo mi líto té druhé tety, protože jsem nechtěla, aby si myslela, že tu první mám snad radši než ji.

Jenže jsem přišla na to, že to nevadí. Že opravdu chci tu první tetu. Věřím, že zůstaneme v kontaktu a že mi bude opoprou. Teď se snažíme prohloubit náš vztah i přes společnou moditbu na dálku.

Zbývá už jen měsíc a já jsem ráda, že jsme spolu mohly probrat, co od toho čekám. Jsem taky vděčná, že to ona bere tak vážně. Že jí opravdu na tom záleží. Děkuji.

KMOTŘENKA

Toto se stalo opravdu nečekaně. U nás na biřmu je možnost, že pokud si někdo chce jít navzájem za kmotra (to znamená, že je v jeden den a při jednom obřadu biřmován a pak se přemístí v řadě na pozici kmotra od někoho, kdo ho o to požádal a kdo bude biřmován zároveň), tak je to umožněno.

Nemyslela jsem si, že to bude můj případ, protože většinou si jdou ty dvě osoby vzájmně za kmotra a já jsem už ode začátku kmotru vybranou měla a taky mě nikdo nepožádal.

Až tento týden. Jedna moje spolužačka po společném desátku v kapli. Byla jsem v šoku. Vůbec jsem to nečekala. Nevěděla jsem, co říct.
A teď jsem velice vděčná, že mohu tuto úlohu plnit. Nečekám, že to bude snadné. Protože naše cesty se po střední rozejdou, ale chci dodržet svému slibu a stále s ní zůstat v kontaktu. Zajímat se o ni, být oporou v modlitbě i v životě.

No a teď bych si přála, abychom všechny tři a vlastně i všichni biřmovanci a kmotři měli srdce dokořán a byli ochotni přijmout pečeď darů Ducha Svatého a prosím Pána o milost dobré přípravy.

Amen

Výzva duševního zdraví

18. září 2018 v 16:36 | Lili |  CO POD RUKU PŘIŠLO
Výzva duševního zdraví


Den první : Stanov si dva cíle, kterých chceš touto výzvou dosáhnout.

Nečetla jsem si, co na mě v této výzvě čeká, takže vůbec nevím. Ale asi zkusit překonat samu sebe. Získat nový pohled na některé věci a zjistit, jak tyto výzvy působí. Jestli se třeba něco změní nebo ne.

Den druhý : Dej si pletovou masku

Tohle jsem vůbec nesplnila, jelikož nebyl čas a ani chuť (po osudové návštěvě kadeřnictví) a ani prostředky, takže tento den nevyšel.


Den třetí : Jdi se projít

Teoreticky jsem to splnila. Se spolužačkami jsme šly do knihovny a s kamarádem pak na víno do parku. Prakticky bych vítala procházku o samotě.


Den čtvrtý : Piš patnáct minut do deníku

Cítím trochu vinu. Tohle jsem vůbec včera neplnila, byl pátek. A pátek je velice, velice hektický den, který nezvládám. Ale den předtím večer jsem to splnila.


Den pátý : Jdi do postele o 30 minut dříve, než normálně.

To se splnilo. I když byla sobota a byla jsem doma a o víkendu nemám určený čas, v kolik jdu spát. Tak jsem byla šíleně unavená a potřebovala jsem spánek. Poměrně rychle jsem usnula. Bylo kolem desáté.


Den šestý : napiš si seznam všeho, za co jsi ve svém životě vděčná

Ano, splněno. Večer těsně před spaním. Ráda to dělám. Hned mě ohromí, za co všechno můžu být vděčná. Od pomoci taťky s matematikou po možnost svobodného vyznání víry 😊🙏


Den sedmý : dopřej si dlouhou koupel

No tak tohle vůbec nevyšlo, protože intr. Smutný příběh.

Prokrastinace/myšlenkový proud

15. září 2018 v 10:59 | Lili |  CO POD RUKU PŘIŠLO

Za chvíli je jedenáct dopoledne v sobotu. Doma jsem jenom já a sestra. Což je neobvyklé, protože normálně nás bývá osm. Jenže všichni někam odjeli.

Je sobota, den aktivního odpočinku, práce. Jediný den v týdnu, který bych měla celý strávit doma. Dnes to opravdu dodržím.

Ráno jsem vstala docela vyspaná o půl osmé. Dala si čaj, müsli, četla chvíli BIbli, šla běhat do lesa.

No a pak ta produktivní část skončila. Protože od té doby sedím u mobilu a přemýšlím, co první mám dělat. Měla bych relaxovat, alena druhou stranu mám docela dost práce.

Naučit se zázrakem matiku a fyziku bych měla zvládnout teď. Udělat sobotní úklid, uvařit oběd, postarat se o doácnost.

Nevím. Nechce se mi. A tak píšu tento článek.

Začátek školy

6. září 2018 v 15:18 | Lili |  Studijní život TŘEŤAČKY
Takže první učící se den.

První hodina. Začalo to nevinně. Popisováním toho, jaký bude učební plán. Jenže pak to pokračovalo jako počítání příkladů. Obvyklé nestíhání. Snažení se udělat nějaký nový systém.

A hned nám dal samozřejmě domácí úkol a rovnou dva. Nějak jsem se to snažila rozdýchávat. Další hodina byla čeština. Samozřejmě jedna z prvních informací bylo nahlášení prvních dvou testů. Takže za dvě první hodiny nahlášeny tři testy, (protože v matice nikdy nevíš, co čekat) stále se to snažím brát s humorem.

Třetí hodina němčina. No. Němčina. Tu jsem neviděla přesně id poslední hodiny němčiny v červnu. Takže když na mě vybalila perfektum, zakoktala jsem a snažila se otevřít část mozku nesoucí název škola a vyhrabat nějakou smysluplnou větu. Stejně byla špatně. Každopádně němčina skončila s dalším úkolem. Mein Ferien. Nojo.

Čtvrtá hodina je chemie. Naštěstí ve stejné učebně, se stejnou učitelkou, na stejném místě. Bylo to docela fajn. Rozhodla jsem se, že se budu snažit chemii nějakým zázrakem chápat a nebudu opisovat celé testy jako minulý rok. Dokonce se nás paní učitelka zeptala, jak jsme se měli o prázdninách a dělala různé vtipy o influenceřích v televizi a o borůvkách a moči lišek. Takže zajímavé.

Pátá a šestá hodina je tělocvik. Dostali jsme novou učitelku. Tak nějak jsem tušila, že to bude něco podobného jako minulé dva roky, kdy jsme měli malinkatou a kulturistickou učitelku, která nás vraždila kruhovými treninky a z jejich svalů mě mrazilo. A ano. Je to mladá, ještě studující holka. A hned první dvouhodinovku nás drtila stálými běhy a přípravami na atletiku. Naštěstí po cestě zpátky jsme si i popovídaly a zda se býti fajn.

Následovala volná hodina, která uběhla velice rychle skrz dýňovou polévku a snažení se vzpamatovat. Poslední hodina byla nábožko, taktéž s novou učitelkou, řeholní sestrou. Nikdo nevěděl, co čekat. A sestra nás překvapila. Líbilo se mi to. Upřímnost, otevřenost.

Jsem zvědavá, jak to bude probíhat. Dále jsem měla v plánu jít na wifi do baru, ale milé spolužačky mě zatáhly na schůzku debatního klubu, na kterém momentálně jsem. A teď jsem tak nějak rozhodnuta, že tam chodit nebudu. Kdo ví.

Dny před začátkem

31. srpna 2018 v 14:23 | Lili |  Studijní život TŘEŤAČKY
Nějak se mi z toho všeho motá hlava.

Včerejšín dnem oficiálně skončilo sladké období prázdnin. Momentálně je to opravdu nezvyklý stav.

Vždycky jsem se alespoň poslední dny prázdnin těšila do školy, na spolužáky, na změny. Zdobila si sešity, balila a přemýšlela, jaké to bude.


A nyní po tom, co jsem otevřela na webu nový školní rozvrh a zděsila se, načež mi došlo, že to je rozvrh druháků, si myslím, že bych se teda měla opravdu posunout.

Uznat, že jsem třeťák. Že zase začíná škola.

Snažím se nebát. Neděsit. Hodit se tzv. do pohody. Říct si, že to bude fajn.

A tak dva dny před odjezdem nepanikařím. A snažím se teda přijmout realitu.

To, co ve mně převládá, je zvědavost. Ve škole nastávají určité změny ve vyučujících. Škola dostává novou tvář.

A navíc. Lidi se mění.

Maturanti odcházejí a přichází plno nových, ustrašených tváří, které vůbec neznám, ale třeba příští rok už mezi nima budou mí kamarádi a lidi, které vídám každý den.

I spolužáci se mění. Kluci možná vyrostli. Holky změnili image a všichni pod náporem nových zážitků z prázdnin mění své osobnosti.

Ano, momentální stav je zvědavost.

Ale stejně se mi nehce přemýšlet. Připadám si, že si nevážím toho cenného daru možnosti studia. A zřejmě na tom budu muset zapracovat.

A navíc se mi nechce přemýšlet nad balením. Naštěstí jsem minulý rok udělala seznam s tím, co si balím, takže ho opráším a nějak se narychlo sbalím, protože si momenálně chci užit poslední chvíle samostaného pokoje, vlastního jídla a rodiny.¨¨

Na drouhou stranu mám strach, že když to nepromyslím, tak nastane chaos. NJ. Paradoxy.

Kam dál