13.6.2017

15. června 2017 v 22:04 | Lili |  Studijní život prvačky
13.6.2017

Možná mám strach, že když tady teď popíšu můj momentální stav, za chvíli se změní. A ano, měla bych být s tím smířená, protože nejspíš nejsem ten typ člověka, co stagnuje na jednom místě a má rád malé změny. Ale i tak nevím, jestli se mi to podaří vystihnout přesně, jak to cítím, protože moje myšlenky a věty nenavazují na sebe a mám s vyjadřováním problémy.

Je třináctého června.

Známky máme teoreticky uzavřené a mě nejspíše vyjde vyznamenání, které jsem si velmi přála, abych mohla mít příští pololetí na intru vycházky a taky možná částečně proto, že jsem nechtěla zklamat rodiče a ani sebe. Je to opravdu nezvyk, nemuset se na nic učit a vědět, že teď dva měsíce žádné písemky nebudou.


V poslední době mám problémy se spánkem. Jakože o prázdninách se mi každodenně stává to, teď v noci nemůžu usnout a pak spím do dvanácti a každý den se to opakuje, ale během školního roku jsem s tím obvykle problémy nemívala. Ale teď tím, že je jaro a pylová sezóna a mně se alergie projevují každý rok jinak, mám každou noc ucpaný noc a jelikož nosem dýchám, tak nemůžu v noci dýchat a ani spát. Plus i když jsem unavená a chci spát, tak s jakéhosi nepopsatelného důvodu když ulehnu do postele, únava jako by zmizela. Dokonce se mi něco stalo s obličejem a doufám, že se nevrací můj nepřítel ekzém na tváří, protože mívám opuchlé tváře, třikrát větší váčky od očima a divnou barvu kůže.

Takže kvůli tomu jsem pak přes den úplně mimo a mám chuť to nějak vzdát, ale snažím se to nedělat a vydržet. Dneska to ale nešlo a já šla na pokoj. Ovšem nemohla jsem spát, protože najednou se začaly ozývat přímo nad námi šílené zvuky, protože začala oprava intru a opraváři se rozhodli zrovna dneska a zrovna nad naším pokojem cosi 4 hodiny vrtat.
Jupí.


Dále mě přepadá nostalgie, protože se budu muset rozloučit na dva měsíce se školou. Ne rozhodně, že by se mi stýskalo po učení, to ne, ale spíše po budově. Tím, že máme intr spojený se školou, tak jsem v něm prožila 10 měsíců. A deset měsíců je deset měsíců plus někdy byly dny, kdy jsem z budovy ani nevyšla, ale o tom jsem už myslím článek psala. Dneska se ovšem nostalgické pocity zesilnily, protože jsem se už částečně začala balit a schovávala jsem některé učebnice a nástěnku. A navíc jsem si uvědomila, že se spolubydlícími jsme poslední, kdo bydlí v tomto pokoji, který je v tomto stavu, protože o prázdninách se bude modernizovat (ale my se budeme přemisťovat na druhou stranu intru do starých pokojů).

Po městě se mi taky bude stýskat, protože to je moje srdcové město, o kterém jsem snila celou osmičku i devítku. A je mi i trochu líto, že teď nevyužívám poslední dny a neprocházím se parkem. Teď mě ale napadlo, že půjdu do jednoho kostela, kde je socha sv. Antonína, ke kterému jsem se chodila často modlit a dneska má svátek, takže se asi donutím k tomu jít ven.

Mám toho tento týden ještě dost na práci. Dneska bych měla zavolat fotografovi a domluvit s ním fotky a taky jsem měla si jít koupit oběd a večeři na zítřek plus jít vybrat peníze na taneční a zanést je zaplatit a jít na mši a opékačku s našim jáhnem. Zítra bych měla všechno dobalit a vytřít postel, skříň, noční stolek a stůl a rozloučit se s těma, co jedou do Compostelly. Ve čtvrtek mít referát, rozloučit se se spolubydlícíma a kamarádkama, naložit věci do auta, odevzdat klíče a legitku, vychutnat si poslední okamžiky, jet domů. Vybalit většinu věcí z intru (jaj), zjistit, co za oblečení potřebuji do Anglie a začít se tak středně balit, přečíst si návod na nový foťák (jupí) a jít do kostela na Boží tělo <3.
V pátek je ale super, že budu doma a budu mít snad celý den volný. Budu se balit a plánovat projekt s fotkami, studovat foťák a zařizovat všechny věci na výlet a Anglii, tesknit po škole a lidech ve škole. V sobotu jedu na celodenní výlet s dětma, takže cíl je to přežít, dojít na vrchol, zorganizovat hry a hlídat děti (což bude megatěžké). V neděli být v půl deváté zpátky u školy a odjet do Anglie.


Takže aspoň jsem si tímto výčtem uspořádala všechny věci v hlavě, co mě čekají a hurá do toho.
 

Taneční 2017 část první

9. června 2017 v 22:51 | Lili |  Studijní život prvačky
Nemožné se stalo možným.

Stále tomu nevěřím.

Víte, blíží se konec školního roku a ze mě stane druhák (cože?).

A jak naše kmenová vychovatelka na intru, když jsem jí řekla, že druhák je prý na gymplu nejtěžší, odpověděla, že ve druháku se řeší poze taneční a kluci, došlo i tento týden na lámání chleba s tanečními.

Zkrátka jednou takhle ve středu k nám třídní přišla a rozdala nám přihlášky na taneční.

Že prý sice normálně se odevzdávají až v září, ale letos je musíme odevzdat do konce příštího týdne.

Jojo, samozřejmě jsem nad tím přemýšlela. S kým bych mohla jít.

Nejprve byla ta fáze, že se určitě někdo najde, času je přece dost.

Pak přišlo už jsem přemýšlela trochu konkrétněji o sobě a tomu, kdo by vlastně vůbec mohl a chtěl jít se mnou.

Dále přišla fáze, kdy jsem si připustila, že se mě nejspíš nikdo nezeptá a že nezbyde nikdo vyšší než já, komu by nevadily mé tělesné predispozice a kdo by mě neodmítl.

Připustila jsem si, že budu muset zajít za někym z vyšších ročníků, s kým se třeba vůbec nebavím.

Pak jsem se modlila ke sv. Vítovi, který je patronem tance a rozebírala to s tatínkem, který mi nejprve radi, že mám napsat inzerát a pak, že mám prostě za někým zajít.

Nakonec jsem si začala uvědomovat, že na taneční asi nepůjdu. Že bych šla pak někdy. Nebo mě to někdo naučí.

No.

A pak přišel včerejšek, kdy jsem s jednou kamarádkou při čekání na oběd taneční rozebírala a ona řekla, že by se zeptala jednoho našeho spolužáka, který je vyšší než já a hodný, jestli vůbec do tanečních jde.

Nejprve jsem se trochu zdráhala, protože zde byl ještě vedlejší ,,problém"s jednou další kamarádkou.

Ale potom jsem řekla, že ok. Když tak se dozvím, že nepůjde a budu doufat dál.

No a před další hodinou, kdy daný spolužák seděl za mnou, tak spolužačka za ním zašla a já jsem se zrovna otočila a plácala nějaké blbosti o dějepisu se spolusedící, která si zřejmě myslela, že se mi asi něco stalo a přitom jsem si uvědomila, jak trapné to bude, když tam sedím a ona mluví s ním o něm a on řekne ne.

Nicméně jsem slyšela pouze první větu, když se ho zeptala, jestli jde na taneční a pak jsem už jen viděla, jak jde kamarádka do lavice.

Celou hodinu jsem byla nervózní, protože jsem věděla, že určitě o tom přemýšlí a háazela jsem očkem na kříž a prosila Boha, aby jestli by to byla jeho vůle, aby mu pomohl.

A zazvonilo.

Vstala jsem ze židle a zvedla jí na stůl a jelikož jsme seděly v lavici u dveří, čekala jsem, až se uvolní cesta a spozorovala jse, že stojí za mnou.

Vyšla jsem ze třídy a něco prohodila se spolubydlící a najednou se daný spolužák objevil vedle mě.

,,Lildo? Šla bys do tanečních?"

Nepamatuji si úplně přesně, co jsem odpověděla, protože jsem najednou měla pocit, jakoby se to nedělo mně, ale někomu jinému.

Ale bylo to něco ve stylu: ,,Ehm jo, jo šla bych."

Pak se mě zeptal něco o podpisech a výšce (i když trochu to znělo, jakože mi vysvětloval, že to je jen kvůli výšce a já v tom nemám hledat nic hlubšího), já se jakože vzdálila, že hledám svoji spolusedící, od které velmi oceňuji, že nás opustila.

A místo toho, že bych šla do třídy, jsem zahla na záchody a za mnou hned dvě moje kamarádky.

Řekla jsem jim to a začala pochodovat po záchodcích a říkat, že to je nemožné a ptát se, co se to vlastně stalo.

Když jsem se uklidnila (jasně, uklidnila), vešla jsem do třídy a vnímala jsem, jak se podíval, a snažila se dělat, že toje v pohodě a bvůbec se nasmát nebo nešeptat si s kamarádkou, nebo dělat cokoli, co by mohlo naznačit, že jsem z toho mimo.


Pamatuji si ten pocit, že jsem užz seděla na židli a chtěla nějak to nadšení projevit a úplně jsem to cítila, jak to potlačuji.

Zbytek hodiny uteklo nějak podivně rychle. Vím, že jsem ještě s dvěma klukama probírala, s kým by mohli jít a pak to v ten den skončilo tak, že i tak kamarádka z oběda, má zajištěného tanečníka.

Úplně večer mi ještě řekl, že prý ji děkoval, že ho dokopala k tomu, aby se mě zeptal. (což mi příjde neuvěřitelné ale prý se to stalo)

Mezitím se stalo ještě mnoho věcí s jeho sestrou a polovinou intru a divnými stavy, ale mám strach, že kdyby si to přečetl (nejvíce doufám, že se k tomu nikdy nedostane, snad jen v případě, že bychom se vzali) on a nebo kamarádky, nejspíše by to nedaly (ani já bych toto nezvládla).

Každopádně nejvíce sranda byla úplně večer, kdy jsem tuto zprávu sdělovala nejprve své matce, která chtěla vědět, jestli je pěkný, na což jsem jí odpověděla, že samozřejmě, že je pěkný, protože si myslím, že každý kluk je pěkný. A pak v další části našeho telefonátu svému otci, který je na dlouhou kapitolu. (ale mám ho nejvíce ráda). Oni dva mu dali přezdívku, kterou se snad nedozví od nich.

Takže jsem si tady teď vypsala tu událost, která může někomu připadat, jako úplně zbytečná, ale věřte mi, pro mě znamená mnoho.

A ty. Díky moc. Velmi si toho vážím a dopředu se omlouvám za pošlapané nohy a moje divné stavy.


Takhle jsem reagovala já na záchodcích

giphy.com

Takhle jsme reagovaly s holkama na intru

giphy.com



Toto byl výraz mého otce, když se to dozvěděl (né, že bych ho viděla, potože jsme volali, ale umím si to představit)

giphy.com







,,Mórning rutýn"

31. května 2017 v 14:03 | Lili |  Studijní život prvačky



V poslední době jsem si změnila svoji "mórning rutýn" na intru.

Celou dobu od září až do května, jsem vstala skoro hned se zazvoněním budíčku v 6:30, rychle se oblékla, šla na snídani a krátce po sedmé jsem zase byla na pokoji a učila se.

Teď se nestává často, že bych vstala před sedmou. Obvykle tedy vstávám po zazvonění na nultou hodinu v sedm. Stihnu si vyslechnout všechny písničky, které v budíčku hrají a někdy to jsou fakt nádherné klasické kousky.

Pak vstanu, umyju si obličej, obléknu se, nespěchám a tak ve čtvrt na osm jdu na snídani, kde jsem tak do půl a v pohodě a pomaličku si vychutnám snídani a skvělý čaj, který dělají snad jenom v naší jídelně.

O půl přijdu zpátky na pokoj, někdy si stihnu projít ještě diáře a bullet journal, otevřít nějaký ten sešit na pět minut, vyčistit si zuby, pouklízet a srovnat věci, zavřít okno nebo vynést koš a tak 3-4 minuty před zvoněním na hodinu odcházím do učebny. (pravda je, že občas přicházím pozdě, ale jen občas)

Zatím se mi to takto líbí, protože jsem předtím znala jen uspěchanou dobu ráno před školou, ale je možné, že od příštího roku nebo ještě i teď se vrátím k produktivnější formě nebo si vytvořím úplně jinou.


Krásné ráno J
 


Bude se mi stýskat/deprese na konci školního roku prvačky

30. května 2017 v 14:38 | Lili |  Studijní život prvačky
Uvědomila jsem si, že mi bude chybět škola.

O prázdninách.

Jak paradoxní.

Do minulého týdne jsem pořád nepřijala to, že se stala moji nerozdílnou součástí. Částí mého života.

Možná, že ani teď jsem to nepřijala a jen si to myslím. Ale v neděli jsem se těšila. Poprvé od září.

Je to těžké, když člověk je někdy celých 24 hodin v jedné budově, protože když máte intr ve škole a i zdroj jídla a zábavy, nemáte téměř důvod odcházet.

Neumím si představit, že budu doma.

Dva měsíce.

Spát ve svém pokoji bez spolubydlících na posteli, z které mě šíleně bolí záda.

Nevídat ty lidi každý den.

Muset si dělat jídlo sama. (jaj)

Vysvětlovat, kam jdu.

Žít na vesnici. (vesnici miluji, ale na město jsem si zvykla)

Mít stále wifi a nemuset chodit kvůli ní do baru.

Moci jít spát, kdy chci a vstávat, kdy chci.

Nemuset se učit.

Nechodit na mše a na desátky.

Necítit všechny ty vůně, které definují jednotlivé části školy.

Nemít západy slunce přímo před oknem.

Mít soukromí.

Nudit se. (jo, to jsem už dlouho nezažila a připadá mi to, jako bych zmeškávala život)

Neřešit kluky. A nebo řešit jenom ve svých představách, protože reálně se nebude moci nic stát, když žije na druhé straně republiky.

Nedodržovat noční klid a neslyšet zmatená hlášení od pána na vrátnici.

Nemít budíčky.

Nemuset se přetvařovat. Nebo se přetvařovat až moc.

Nebalit se a neodjíždět vždy v polovině neděle.

Nejezdit českými dráhami a nestrachovat se, jestli si sednu, či jestli bude zpoždění.


Nechodit do kaple. L

REALITA

28. května 2017 v 12:11 | Lili |  Poeta

REALITA


Jako vězni ve svých celách

marně snící o světských krásách

tak my v našich omezeních

křičíme neslyšně s prosbou, aby nás ten druhý uslyšel


26.5.2017

ŽÁDOST

26. května 2017 v 17:47 | Lili |  Poeta

ŽÁDOST



Až se naše oči setkají


a naše duše vše poznají


pak nevyřčená slova


do hlasitého ticha


zakřičí drásavé věty



19.5.2017

21.5.2017

26. května 2017 v 17:42 | Lili |  přemýšlím
21.5.2017

Právě jsem nasedla do vlaku.

Po celém dni k večeru září slunce a odráží se od jasně žluté řepky.

Pole vypadají, jako kdyby na ně někdo omylem vylil velký kýbl sluníčkové barvy.

Sedím ve starším typicky zatuchle vonícím kupéčku s paní, která jí tyčinku v šustivém obalu a s jakýmsi chlapcem, který si zapisuje do bločku. Venku je nádherně. Bylo, i když jsem jela malým motoráčkem z Budišova, odkud normálně nejezdím a tak jsem si mohla užívat výhled na Oderské vrchy a malou Odru.


Tento víkend byl náročný. Věděla jsem, že bude náročný. Obvykle se v pátek složím a polovinu věcí odvolám a užírám se depresivními myšlenkami o tom, jak prokrastinuji a nic nezvládám. Ovšem tento pátek jsem si řekla, že to bude jinak.

Že to prostě zvládnu.

Samozřejmě ne sama. Prosila jsem, ať je se mnou.

A byl.

Celé páteční odpoledne jsem byla po hodně dlouhé době doma. Už ani nevím, co jsem dělala.

V sobotu jen, co jsem se probudila (docela brzo, což bylo poměrně špatně, jelikož celý předchozí týden jsem nemohla spát, protože buď mě probudilo slunko v šest ráno, nebo spolubydlící, která šla na wc nebo spolubydlící, která se chtěla učit a nastavila si budík) a sepsala si všechno, co je potřeba nakoupit (jako třeba můj vytoužený deník na bullet journal), tak jsme v deset jeli do obchodu, nakoupili kupodivu 90% toho, co jsem potřebovala a hned jeli zpátky.

Doma jsem si během pěti minut vyměnila věci, vzala jogurt a bagetu a běžela do auta ke kamarádům, kteří už na mě čekali, a jeli jsme na animátorskou schůzku ohledně výletu v našem děkanátu. Poměrně rychle jsme ho naplánovali (doufám, že to bude pecka), což bylo fajn, protože minulý rok to trvalo dlouho a ještě jsme tam nikoho neznali a teď už jo, takže jsme se nestyděli dávat návrhy.

O půl čtvrté jsme už zase jeli zpátky a s Andy šly na spolčo, které ona vede u nás na vesnici a přišlo docela dost dětí a povídali jsme si o sourozencích a pak hráli schovku. Jsem ráda, že kamarádka to spolčo založila, a že docela prosperuje.

Možná to dětem ukáže jiný pohled na víru a poznají ji i z jiné stránky, než jen chození do kostela a odříkávání věcí, které jim nedávají smysl.

Po skončení jsme šla k Andy a vyráběly jsem dárek pro naši tento-čtvrtek-osmnáctiletou kamarádku Maríju. Doufám, že se jí bude líbit a že pak někdy za 20 let si ho přečteme. Kolem osmé jsem jela domů. A doma uklízela a chystala si věci už na intr.


Dneska jsem si sice dala budík na šest, protože jsem chtěla dělat úkol do IVT, ale zaklapla jsem ho a pak jsem byla ráda, když jsem vstala a stihla si udělat kávu číslo jedna, posnídat a dobalit. Každopádně jsem si nachystala nějaké materiály na ten úkol a rozhodla se, že to budu dělat v autě cestou k našim známým.

JO jasně.

V autě.
Takže v autě jsem nic neudělala, ale jsem ráda, že jsem si povídala se sourozenci a s rodičema. Byla to poměrně poklidná cesta a můj taťka, který všechno ví, nám vysvětloval cestou všechno, na co se ho sourozenci zeptali (třeba na to, proč to, co jde z komínů, nejsou mraky a ty komíny nejsou továrny na mraky, či co to znamená zkrachovat).


Pak jsem už začala umírat.

Všechno to padalo. Teda hlavně to, že nemám ten úkol do IVT, který jsem fakt musela mít a pak se k tomu samozřejmě přidaly věci jako moje situace plus děs z tanečních, škola, výlety, rodina.

Asi od dvou do pěti jsem teda dělala ten úkol. Referát o pinterestu a netolismu. Jakože referáty jsou ok, ale on k tomu měl extra podmínky. Docela bych potřebovala jedna. Ještě jsem zapomněla zmínit, že přišla i káva číslo dva (i když jsem si dvě kávy denně zakázala), takže se mi chtělo jestě více spát, ale snažila jsem se to potlačit. Pak jsem to tedy dodělala a u rodičů venku rozplakala.

Nedala jsem to.

Bylo od nich moc hezké, že oba dva jeli se mnou na nádraží a mamka dokonce pronesla krásnou řeč o tom, jak se nemám přetahovat a stresovat. Moc mi to pomohlo. Cestou jsem pak přemýšlela, jaký tp je dar to všechno, co mi Pán dal. A v uších mi zněly chválové písně a slunce tak krásně svítilo na řepku a zelené stromy.

Díky za to.


Poučka: Konečně je teplo a jaro a nemusím si na intr vozit milion věci jako v zimě. Proto poučení na příští rok: Lili, navoz si zimní oblečení někdy na začátku zimy, ať to pak nemusíš sebou tahat.

Pět týdnů

16. května 2017 v 14:49 | Lili |  přemýšlím
Kdyby ti řekli, že ti zbývá posledních pět týdnů života. Co bys udělala?


Mně nikdo noc takového neřekl.


Ale tato otázka mě napadla, když jsem se dívala na malý papírový kalendářík a počítala, kolik zbývá týdnů, než pojedu do Anglie.

Pět týdnů. Pět týdnů školy. Pět týdnů, kdy budu plnoprávný prvák.

A proč je v otázce sloveso zbývá?

Když jsem jela v létě 2016 na světové setkání mládeže v Krakově, všichni mě děsili teroristickými útoky. Dokonce v neděli před odjezdem jsem byla s rodinou na obědě a sepsala rozlučkový dopis, který stále mám v krabičce.

Byla velká možnost, ž by nějaký útok byl.

A strach je přece největší nepřítel.

Proto zacházím tak daleko s tím, že i když jedu jenom do Anglie, nemusím se vrátit. Odstatně pokaždé, když vyjdu z domu, nemusím se vrátit. Všude může být terostický útok nebo jednoduše nějaká nehoda.
Ale alespoň mě to inspirovalo k napsání článku na tuto otázku.

Co bych teda s pěti týdny dělala?

Upřímně nevím.


Jsem v jakémsi stavu, kdy nevím, co bych dělala, protože nevím, co jaká budu zítra a co budu chtít, natož za 5 týdnů, kdy se může leccos změnit.

Nejspíš bych chtěla a chci strávit ty dny s rodinou, s kamarády. To jsou nejdůležitější lidé a na těch mi záleží. Chci se účastnit všech akcí, na které můžu, chci jezdit za známými, jak jen můžu.

Rozhodla jsem se, že nechci, aby většina mých vzpomínek na má mladá léta byly to, že jsem se učila. Teď je ten čas, kdy můžu dělat vše. Můžu jet kamkoli. Můžu objevovat svoje talenty, nadání, co mě baví. Můžu se sbalit a odjet jen tak na rok pryč.

Můžu se bavit, s kým chci.

Je hezké vědět, že můžu. Ale důležité je něco konat.

A proto v posledních pěti týdnech života bych chtěla dělat všechno. Všechno, co můžu. A když bych chtěla dělat v posledních pěti týdnech života všechno.



Proč nemůžu dělat všechno celý život?

Polemizace o dubnu a jiných věcech

6. května 2017 v 8:53 | Lili |  přemýšlím

Dneska je to měsíc, co mi bylo 16.


Jaký byl ten měsíc?

Těžký. Připadám si jiná než před měsícem.

Vlastně začalo to tím, že jsem si asi den něbo dva před narozeninami uvědomila, že mi bude šestnáct. A už nikdy mi nebude patnáct asi stejně, jako když jsem si včera uvědomila, že nikdy nebudu chodit na zš a za chvíli už budu mít prvák za sebou. A že pořád spěji blíže a blíže k dospělosti.


K tomu dělat těžká rozhodnutí. Rozhodnutí, která mi budou měnit život. A v některých případech to budu pouze , kdo se má rozhodnout.

Rozhodování je opravdu těžká věc. Pro mě alespoň. Někdy je těžké si vybrat jídlo v restauraci, když bych si nejradši dala všechno. Rozhodování o vysoké škole, o maturitě, o tom, koho si vezmu a s kým strávím zbytek života.

O tom, kam pojedu o prázdninách, s kým půjdu do tanečních, s kým se stkám, jak se budu chovat, s kým budu mluvit, co budu dneska dělat. všechna tato malá rozhodnutí ovlivňují další rozhodnutí a další rozhodnutí ovlivňují velká rozhodnutí a velká rozhodnutí mění život.

Cožpak si nikdo nikdy nepoložil otázku: ,,Co kdybych se tehdy rozhodl/a jinak?"


A proto na můj pomyslný seznam strachů patří rozhodování. A toho se dělo v dubnu poměrně dosti. Ne v nějakých velkých věcech, ale spíše v tom, jak budu k určitým věcem přistupovat a jaký na ně budu mít pohled.

Jeden citát říká, že problémy někdy nemůžeme změnit, ale vzdycky můžeme změnit to, jak k nim přistupujeme a jaký pohled na ně máme.



Po narozeninách to tedy pokračovalo jakousi podivnou depresí, kdy jsem ani vlatně nevěděla, co mi je a proč prožívám to, co prožívám. Možná to bylo způsobeno tím, že jsem po pěti měsících přešla z jedné platonické lásky do druhé (teda se spíše k ní vrátila). A snažila jsem se vzdorovat proti sobě samé a přeorientovávala se na jiné myšlenky.

Hledala jsem nové záchytné body, protože ty staré zmizely. Snažila jsem se začít od znova, každý den, hledat něco, kvůli čemu přežiju. Stal se tím Bůh, staly se tím každodenní malé rituály, které dávají mému životu smysl. Stalo se tím uvědomění si, že musím říkát ne a nepřetahovat se.

Každopádně duben utekl kosmickou rychlostí a mně zbývá už jen pět týdnů prváku a pak budou prázdniny. Šílené.

Nakonec citát, který mi dneska ráno pomohl, když jsem v posteli přemýšlela o tom, že všechno je marnost.

Jádro celé ,,Boží pointy" zní: proto je tvůj život na zemi tak důležity, protože se v něm rozhoduje o celé tvé věčnosti.

časopis Milujte se č.38/2017

22.4.2017

22. dubna 2017 v 11:13 | Lili |  přemýšlím
22.4.2017

Mám ten pocit, že musím něco napsat. Nebo se spíše vypsat z toho, co prožívám. Dát tomu tvar oísmen a vět. Ale když otevřu koncept, zjistím, že vlastně ani nevím, co psát. Nevydávám v poslední době články na nějaké konkrétní téma. Spíše je to něoc jako občasný deník.

Nevím, čím začít. Možná knížkou. Paladinovo proroctví je kniha, kterou jsem četla asi už před dvěma lety. Ale teď mě spolužačka insirovalak tomu, abych ji znovu otevřela. Děj je fajn, to jo. Ale mě spíše zaujala pravidla, která se v knize používají a která jsou na konci knihy v seznamu.

Moje oblíbené momentálně je č.84 Když už nic nezabírá, zkus si dát čokoládu.

Mám to na intru nalepené na složce a pořád před očima. Moje spotřeba čokolády se enormně zvýšila.

Je tam taky jedno pravidlo, že na utřídění myšlenek si má člověk sepsat seznam věcí, co ho trápí. Tak tedy.

1. Neschopnost chodit pořádně do scholy (pěvecký sbor).

Jo, je generální zkouška, já vím. Jo, nebyla jsem ani na jedné zkoušce kromě soustředění, kde jsem tomu zpěvu moc nedala. Nastavila jsem si v jedenáct v noci budík na sedm. A pak jsem ho zase zrušla. Zkouška měla být v 8:30. Vstala jsem v osm a napsala vedoucí, že nepříjdu. A pak jsem si pořád dokolečka opakovala, že jsem bad girl. Jelikož vždycky já mám nejvíce slov o tom, že tam nikdo nechodí. A pak ani nejsem schopna vstát z postele a zařídit si odvoz.

2. Všichni ti chlapci

Myslím si toho o sobě dost. A v poslední době, po tom, co mi jeden synek psal dosti podivné věci a další synci prováděli divné věci, nechci chodit někam, kde je druhé pohlaví. Je to možná zbabělost, ale já nechci nikoho zranit a hlavně nechci, aby někdo prožíval to stejné, co já. Aby se utápěl ve svých představách, co by, kdyby.... Možná, že kluci nemají takový problém, nevím, neznám je. Ale pořád čekám na toho svého vysněného. :(.

3. Ten jeden chlapec a představy

Jo, to mě mrzí nejvíce.

4. Škola

Mám ji ráda, to se musí nechat, ale ničí mě. Honba za jedničkami mě ubíjí. Učitelka biologie a zeměpisu nám řekla, že si máme vybrat předměty, z kterých chceme maturovat a na ty se soustředit a ty ostatní brát tak, abychom prolezli.

Zjistila jsem, že to dělám úplně naopak. Ty předměty, z kterých bych teoreticky chtěla maturovat, nechávám tak nějak plynout a mnoho jim nedávám. A ty, z kterých nechci ani maturovat nikdy se jim nechci věnovat (fyzika), obětuji veškerou svou energii.

Šestnácté narozeniny

11. dubna 2017 v 11:07 | Lili |  přemýšlím
6.4.2017


Večer jsem nemohla usnout.

Přemýšlela jsem nad tím, že mi už opravdu nikdy nebude patnáct.

Možná jsem cítila zklamání. Většina dívčích románů je o tom, že v patnácti se prostě něco stane. A já jsem na to něco čekala. Ale snažila jsem se to odevzdat Pánu.


Ráno


Budím se v 6:06.

Snažím se neprobudit spolubydlící, ale myslím, že už obě probuzené jsou a jelikož včera zjistily, že mám dneska narozeniny, tak se ohleduplně tváří, že spí a nevstávají, protože naše podlaha, ať se snažíme, jak chceme našlapovat na špičky, šíleně vrže.

Chvilku sedím na posteli.
Přemýšlím. Je to tady. Je mi 16. Divné.

V 6:23 jdu na wc a opláchnout si obličej. Přicházím zpátky. Začíná hrát rozhlas.
Myslím, že to byla písnička Klidná jako voda od Jelena. Pak jeden z vychovatelů oznámil, že tyto písničky jsou pro mě od Lidušky a Heny (asi myslel Hanku) a nějakých kluků (to řekl ze srandy určitě, je vtipálek).

A začalo hrát Let her go. Smála jsem se. Pak známou písničku, kde jsou slova v refrénu …a nevzal si tě za ženu…..to jsem se smála ještě více. Běžela jsem k nim na pokoj a děkovala. Jsou hrozně hodné.
Naplánovala jsem si, že si dám mašli do vlasů a vezmu si šaty. V pokoji na mě čekal dárek v podobě papíru s šestnáctkami a hláškami, které pochopíme jenom my. Jo a ještě s kartáčkem Curaprox, ke kterému se váže taky velmi dobrá story.

Zase jsem se smála. Dostala sms od taťky, která je vždycky nádherná a šla na mši. Skvělý začátek šestnáctého roku.

Dopoledne


Lidé mi přáli.
Bylo to hrozně hezké. Ve třídě (ačkoli jsem v prváku) jsem rozdávala bonbonky jako na základce.
Myslím, že to budu dělat až do čtvrťáku. Na desátku o velké přestávce zaznělo moje jméno v prosbách, to bylo taky moc krásné, protože zároveň jsme se modlila i za něj.


Odpoledne


Ve volné hodině jsme šli do baru na wifi a já si četla přáníčka a zprávy na fb.
Je hezké, že si tolik lidí vzpomnělo.

Psala mi rodina, psali mi spolužáci, psali mi bývalí spolužáci, psali mi kamarádi. Po končení vyučování jsem sebrala (do ruky :D jasně) dvě kamarádky a šly jsme na nejlepší zmrzku a do podzámecké zahrady obdivovat jaro a kytičky a lístečky a zvířátka. (v pohodě)

Volala jsem si s maminkou. Pak jsem šla se svoji spolubydlící poprvé na večeři.
V rámci dne zdraví měla být i zdravá jídla. Takže jsme měli jakési špagety s brokolicovou omáčkou. Co na tom bylo zdravého nevím.
Pak jsme s výše zmiňovanou spolubydlou šly na kreativní tvoření proti stresu. To bylo velmi zajímavé. Nejprve nám hlavní vedoucí povídal o formách stresu a co to vlastně stres je. Potom jsme prožívali imaginaci, kdy jsme si měli představit naše oblíbené místa a co a kdo tam je.
Dlouho jsem nevěděla, co si představit. Napadl mě obývací pokoj babičky a celkově dům babičky, kde se vždycky scházíme s rodinou a který má vznešené kouzlo, ačkoli to je obyčejný domek.
Pak jsem si představila západ slunce, který jsem často v létě pozorovala z fotbalového hřiště u našeho domu. A především jsem si představovala, že tam nejsem sama.
Ale představila jsem si, jak stojím v pevném sevření s člověkem, který má zvláštní vůni a do jehož klíční kosti jsem zabořena nosem.
Kouzelná atmosféra. Nikdy se nestala, ale doufám, že jednou se stane.
Proto jsem temperami nakreslila barvitý západ slunce se srdíčkem. Nevěděla jsem, jak nakreslit vůni. (kreslí se dost těžce :D )


Večer

Povídaly jsme si v pokoji. O všem. Bylo to super, probíraly jsme teorie o vloupání do našeho pokoje. Pak jsem šla na adoraci, ze které si moc nepamatuji, ale byla o Panně Marii a líbila se mi. Jako zakončení tohoto dne, měl náš pokoj službu v kuchyňkách, takže jsme poctivě drhly vařiče a špinavé desky.

Byl to hezký den.


giphy.com


Krize teenagerského věku

9. dubna 2017 v 16:25 | Lili |  přemýšlím
Je 4.4.2017.

Deset minut před večerkou.

Takže teoreticky zbývá už jenom jeden den, kdy mi bude patnáct let. Nikdy více mi už patnáct let nebude. Připadá mi, že každé dítě čeká na to, až mu bude patnáct, myslí si, že to už bude "velké" a bude moci chodit na party a dělat jiné, do té doby zakázané věci.
Ha


Můj patnáctý rok byl zatím rokem, kdy se v mém životě stalo nejvíce změn. Dostala jsem občanku, šla na vysněnou střední školu, poznat miliardu nových lidí, stihla se zamilovat do tří kluků a naprosto se změnit, co se týče myšlenek a představ o tom, jak to na světě chodí.


Jsem dítě, které nechodí na párty a nedělá obvyklé věci dnešní mládeže. Nemám za sebou žádný mega průšvih s alkoholem, drogami, sexem a podobnými věcmi. To může přivádět k myšlence, jestli toho nebudu jednou litovat a neprojeví se na mě jakási psychologická věc, že jakmile nastane krize středního věku, tak se budu snažit všechny tyto věci dohnat.


Měla jsem poněkud jiné představy, ale platí, že "Člověk míní, Pán Bůh mění." Myslela jsem, že budu mít někoho, kdo by i mě miloval a dokonce jsem měla přesnou představu o tom, kdo to bude. Vlastně tohle byla jediná moje představa, na žádnou jinou jsem nemyslela.



Paradoxně jsem teď v podobné situaci jako před rokem.

Stejné jádro, jiná omáčka. Moje slova nedávají smysl, ale doufám, že až si to někdy v budoucnu přečtu, tak to pochopím.

Zamyšlení nad IVT

20. března 2017 v 17:14 | Lili |  Studijní život prvačky
Piji teplý zelený čaj s citrónem a medem.

K tomu slyším různé podivné zvuky z chodby, které nejspíše vydávají nadšené dívky vracející se na internát. I když spíše to zní tak, jako by tam probíhala masová vražda.


Řekla jsem si, že se dneska nebudu stresovat kvůli škole. Že je ještě pořád neděle-den odpočinku. Nicméně teď jsem poprvé otevřela zadání na zítřejší písemku do informačních technologií (IVT prostě) a mé očko hořce zaplakalo.


Excel.


Věc, která je buď nenáviděna anebo milována.

Milována především lidmi, kteří mají logické myšlení a mají rádi vzorečky a podobné věcičky.


Nenáviděna lidmi jako já.
Lidmi, kteří s příchodem na tzv. gymnázium zjistili, že mají nadání nejspíše pouze na jazyky a ty zbytky logického myšlení zůstaly někde v dávné minulosti, kdy na matematickém klokanovi, či na podobných věcech končili mezi posledními.


Opravdu necítím jakýsi povznášející pocit, když vidím, jak ty vzorečky do sebe krásně zapadají a ani když si vypočítám, jaká je nejvyšší procentuální možnost kterého čísla při hodu dvou kostek.


Sorry jako

To jsou ty praktické věci.
Jediné, co shledávám praktické, jsou grafy, které se mi líbí a při jejichž tvorbě jsem možná kapičku povznášejícího pocitu zažila.


A tak než abych se snažila rozluštit to, jak vznikla čísla v kolonkách v zadání, tady píšu článek, ve kterém si stěžuji.

Stěžování si, je život.


Měla bych to omezit.

5.3.2017

5. března 2017 v 14:32 | Lili |  přemýšlím
5.3.2017


Hlavou mi víří mnoho myšlenek. Myslím na to, kolik mám ještě neodškrknutých věcí, co musím uděla v diáři, myslím na to, že bych neměla být závislá na odškrtávání věcí v diáři, myslím na to, že nestígám do školy, ale vzápětí si říkám, že přece nemusím dělat pořád do školu, hned navazuji s myšlenkama, kolik věcí si musím ještě do diáře napsat, kolik věcí musím sbalit před odjezdem na intr a co potřebuji přečíst za knížky, či co musím koupit. A k tomu ještě přemýšlím nad smyslem toho všeho, co se děje.

Je to nepořádek v hlavě. Plno prachu a smetí a odpadků v mé hlavě. Potřeebuji se uklidnit a pomyslně utřít a vysát v hlávě, protřídit staré věci, na které myslet už nechci a vyčlenit si priority.

To se mi částečně daří psaním.

Špatně se mi píšou články na jedno téma. Vždycky mě pak napadne spoutu myšlenek, o kterých cchci napsat, a proto většina mých článků je bez nějakého konkrétního tématu.




Co se školy týče.

Z fyziky, na kterou jsem se učila poměrně poctivě, jsem dostala za tři. To je demotivace. Ale velká demotivace. Ale nechci se teď litovat. Zvládnu to sama. Chemii, kterou mám úspěšně položenou vedle notebooku, nechápu. Protože asi v posledních třech hodinách jsem se místo dávání pozor, učila na písemku z nějakého dalšího předmětu. Matematika mi nedává smysl. A bude hůř. Jo, já vím. Povinná četba. Nestíhám. Nesnáším nestíhání.
Nejspíš to vypadá, že řeším jenom školu a to jsem teprve v prváku. Uznávám. Je to pravda a nevím, jestli to je dobře, protože znám lidi, kteří řeší školu mnohem více než já a znám lidi, kteří ji řeší o mnoho méně než já. A já neumím objektivně posoudit, kde jsem já.
Nevím, čím chci být, netuším, na jakou chci jít a netuším, jestli vůbec chci maturovat.
Vím ale, že nechci přestoupit na jinou školu. Protože gympl je právě pro ty, co neví, kam. Ne?
Proto je i docela nevýhodné být na gymplu a hned v prváku vědět, čím chci být, protože pak vám asi připadne ještě mnohem více zbytečnější se učit věci, které víte, že nebudete dělat.

Co se mně týče.

Za měsíc a jeden den mám narozeniny. Sladkých šestnáct let. Kdo by to řekl. Jsem tak mladá, ale připadám si staře. Duchem i tělem. Nechci, aby mi bylo šestnáct. Patnáct se mi docela líbí. I když se cítím starší, jelikož se bavím se staršími lidmi a vypadám starší než oni. Zevnějšek však klame. Někdy se cítím, jako malá holčička a někdy jako třicetiletá žena. Puberta.

Je 14:30

( O tři minuty později upravuji tento článek, jelikož jsem do názvu napsala rok 2016)

(stárnu)

(o čtyři minuty znovu opravuji článek, protože jsem přímo i do článku napsala 2016)

(pomoc)


Pošetilé myšlenky #2

26. února 2017 v 10:19 | Lili |  Co pod ruku přišlo


19.2. 2017 NE

Jeden z mých cílů bylo cestovat vlakem s rostlinou tak, aby přežila. A v tento den se mi to s kaktusem Kvidem v dárkové tašce podařilo.

21.2. 2017 ÚT

Člověka naštve, když mu poprvné na gymplu příjde matematika lehká a pak to na testu pokazí.

23.2. 2017 ČT

Když si člověk myslí, že je matematika momentálně lehká, pak to na testu pokazí a potom z toho testu dostane za jedna.

24.2.2017 SO

Kdože to vymyslel fyziku? Přiveďte mi ho.

17.2.2017 Víra

17. února 2017 v 1:07 | Lili |  přemýšlím
Většinou jsem do svých článků nezahrnovala víru. Vlastně nikdy.

A když teď nad tím v jednu ráno přemýšlím, příjde mi to zbabělé.

Chci na blog zaznamenávat kousky ze svého života. A do mého života neoddělitelně patří víra.

Víte, vím, že na tenhle blog nikdo moc nechodí a svým způsobem jsem za to ráda, protože tenhle blog píšu, abych poznala samu sebe skrz to, jak si budu za nějký čas, články znovu pročítat.

Ale i tak, když jsem chtěla něco napsat s Bohem, (třeba má rozepsaný článek o manželství, který asi ještě dlouho zůstane rozepsaný) tak jsem pocítila takový osten podivného citu.

Víte, věřit není v dnešní době moderní. Teda. Abych tu uvedla na pravou míru. Být v církvi a nestydět se za to.

Teď myslím římskokatolickou církvi, tu která je očerňována pedofilními knězi, bohatstvím, křížovými výpravami a zlem.

Je to ta církev, ke které patří kostely, mše, kněží, řeholní sestry ( světsky "jeptišky"), mniši a další bytosti. Ale zejména normální lidé.

Mladí. Ačkoli byste to to neřekli. Ale ano. Normální živí lidé, kteří chodí do normálních škol, mají nevěřící kamarády, sledují youtubery a poslouchají popvé zpěváky.

A je to i ta církev, která koná mnoho dobra.

Je mnoho projektů, které jsou dobré. Neříkám dokonalé. Říkám dobré. Nic není a nemůže být dokonalé.

Tak tedy chci říci, že jestli tento článek čtete, tak neodsuzujte. Víte, já odsuzuji. Pořád. Když narazím na nějaký pofidérní blog, který se mi nezdá nebo je fajn, ale autor se mi zdá pofidérní, mám chuť kliknout na křížek. Ale snažím se přemoci a pokračovat ve čtení. Dívat se objektivně. Snažím se neodsoudit. Kohokoli.

Tak tedy. Je to.

:)



První pololetí prvního ročníku/Jaké to je na gymplu

15. února 2017 v 23:47 | Lili |  Studijní život prvačky

ZAČÁTEK

Byl to půlrok plný nových věcí, nových míst, nových lidí, nových zvyků.

Zkrátka ta zábavná část a děsivá část. Kdy ještě nevíte, jak to na té škole chodí a máte mnoho očekávání a nadějí.
Bojíte se na někoho promluvit a sanžíte se zapadnout a být docela nevýrazní.
Můžu říct, že jsem zvolila dobrou "taktiku".
Nechci, aby to vyznělo, že jsem měla věci naplánované, jako třeba s kým se budu bavit, kam budu chodit, na co se budu soustředit.
Pojala jsem to jako "zkušební" půlrok.
Kdy se rozkoukávám, pozoruji, jak to kde chodí, kdo má jakou roli a jaká je má role.

Asi budu vždy vzpomínat na to, co jsem si myslela o škole a o lidech na škole. Jak jsem si nějak nemohla zvyknout na to, že na tu školu patřím a že tam se děje můj život. (Částečně způsobené internátem)

To že se život ,,děje" myslím tak, že vlastně na intru a ve škole strávím 78% týdne a tím i většinu měsíce a tím i většinu roku.

Zvyknout si na život "tam"(intr, škola) a život "tady" (doma) bylo a stále je těžké.

Rozumějte, "tam" není nikdo, kdo je "tady" a "tady" není nikdo, kdo je "tam".
-15.2.2017 22:50


A když nemáte kromě věcí a vzpomínek nic živého, kdo by vám dokkazoval realitu onoho "tam" je těžké uvěřit tomu, že "tam" je reálné.


UČENÍ

Na základní škole vždy straší: Na té střední škole budete mít 5x více učení, nikoho nebudete zajímat, budete se muset už opravdu učit, nebude to lehké jako teď.

V prvním měsící jsem si říkala, že namají pravdu, že to není tak hrozné, že to je možná trochu těžší, ale jako jinak žádná velká změna. No a pak ten první měsíc skončil.
První týden školy v září jste obvykle na seznamováku či adaptačním kurzu.
Druhý týden a i třetí a čtvrtý se musíte ptát lidí ze starších ročníků, kde je ta a ona učebna. A druhý týden vám učitelé vysvětlují, jaké sešity budete potřebovat, jaký je program výuky, jaké je hodnocení a jaké jsou testy a zkoušení a hlavně vám nezapomenou říci, že si vaše jména určitě nezapamatujou a HLAVNĚ se na vás všichni usmívají a vám se zdá, že to opravdu bude ok.
Třetí týden se stále ptáte na cesty na učebny a pořád potkávate nové a nové lidi. A učitelé s vámi vetšinou opakují ze základky nebo děláte něco v pohodě.
Čtvrtý týden k vám najednou začínají přicházet přepadáky a vy máte trojky a dvojky a troejky a někdy čtyřku, ale pořád jste v klidu, protože vám přece na základce říkali, že to tak bude a vy jim konečně věříte.

Další měsíce zjišťujete, že si vás učitelé nepamatují, že vy si nepamatujete je a že pořád občas bloudíte ve škole a odpoledne trávíte na intru a říkáte si, že vlastně ani nemáte, co dělat a tak se učíte. A začínáte si hledat nějakou tu svoji ,,skupinu", kam chcete zapadnout. Nijak hlasitě se neprojevujete a kolem čtvrťáků procházíte se sklopenou hlavou, aby si vás náhodou nevšimli.

LIDÉ

Jak už je výše zmíněno, hledáte tu svoji "partu" a nějaké holky, které vám budou půjčovat sešity a vysvětlovat učivo. Vaše spolusedící na všechny předměty neví, jestli je vaší nejlepší kamarádkou, ale vy víte, že ona vaší není a snažíte se na toto téma nijak nekonverzovat. Zjistíte, že vám vaše "parta" nevyhovuje a chcete nějakým kouzlem přenést lidi z domova do školy a na intr. Připadáte si, že nemáte kamarádky a že vám ty vůbec nevyhovují, protože to jsou úplně cizí lidé, s kterými sice trávíte každy den, ale jsou zkrátka tak moc jiné a vůbec si navzájem nedůvěřujete. Brečíte a nadáváte, proč jste šli na internát, když si tady nenajdete kamarádky, které by vám vyhovovaly.

Začínaté zjišťovat, že tím, že jste na škole z celé Moravy, nerozumíte všem slovům, které kdo vyřkne, protože jste jenom dvě, co jsou ze severní Moravy a máte ,,kratke zobaky" a nepoužíváte slova jako: "žufánek", "sněh", "ruky" a nenatahujete slova. Ovšem, když přijedete domů, tak vám zase vyčítají, že mluvíte moc dlouze.

Ke konci pololetí se to zlepší. Jste smíření s tím, že jste tam, kde jste a s těmi s kterými jste a jste rádi, že aspoň někoho máte a že nejste sami.
Ke konci se také už znáte s pár lidma (opravdu pár 3-4) z vyšších ročníků, a proto když jdete po chodbě, zdravíte každého druhého, koho potkáte a občas i tříkrát denně toho samého.

DOPRAVA

Jo vlaky.

Obzvláště tak často do úst brané České dráhy.
Když jsem byla v devítce, mega jsem se těšila hlavně na jízdu vlakem, protože vlaky mám opravdu ráda.
Stále je mám ráda.
I když bčas (často) umí hodně potrápit. Sedmdesátiminutové zpoždění, poté zrušení vlaku bez náhradní dopravy, když zrovna někam spěcháte je lahůdka. Ale musím říci, že mě spoje sedí docela dobře. Jedu třemi. Nejprve elefantem patnáct minut. který míval často zpoždění, ale ještě se mi nestalo, že by ten druhý na něho nepočkal. Ten druhý je rychlík do Brna, který vyjíždí z toho města, ve kterém nastupuji, takže fajn. Jsem v tom vlaku mezi prvními a to se volné místo bez místenky vždycky najde. Ovšem než jsem přišla na to, jak místenky a expresní rezervace fungují, stála jsem občas zcela zbytečně ve vlaku hodinu a půl. Nevýhodu mají ti, kteří nastupují v Ostravě a pak v dalších stanících, to už je obvykle narváno a pokud někdo jede do Brna, doporučuji koupi místenek. Rychlíček má ale velmi často zpoždění, ale to mi taktéž nevadí, protože další vlak ve stanici půlhodiny čeká, takže to vždy stihnu. A když jede na čas, alespoň se můžu v klidu učit. Čili nejstresovějším okamžikem je vystupování z rychlíku v dané stanici, protože asi deset minut před zastavením vlak jede rychle a začne brzdit, taže to vypadá, že už zastavuje (a já jsem při prvních jízdách stresovala, že to nestíhám), ale potom jede pomaloučku až do stanice. Nu a ten další vlak tam půlhodinky čeká a pak jede deset minut, takže v klidu.
Nejvíce mi nevyhovuje to, že ta cesta tak dlouho trvá. Ovšem, co se dá dělat. Nikdy se mi nechce v neděli odjíždět. A ráno v pondělí se mi nechce vstávat ve dvě, jet (nyní) v zimě a pak být jetě devět hodin ve škole. Ovšem někdy, když mám přes víkend nějakou akci, jezdím ráno. A to je smrť.
Cesta od vlaku ke škole probíhá v pohodě, je to zhruba 10-15 minut centrem klidnéh města. Ale minule, když jsem jela v neděli hodně večer (vyjížděla jsem v sedm a ve městě na nádraží jsem byla 21:26 a intr nám zavírají 21:30 rebeltrochu) v městě nebyl nikdo a celou dobu jsem ve tmě a zimě nepotkala nikoho. Musím říci, že jsem měla hodně strach. Bylo tam mrtvolné ticho v jinak živém centru města.

INTERNÁT

Internát je vskutku zajímavé zařízení. Náš je vybaven poměrně starým nábytkem a celkově vybavením pokojů. Má ale výhodu, že je přímo ve škole. Takže nemusím nikam vycházet celý týden, protože vše je uvnitř (ovšem to doporučuji jen velmi psychicky silným jedincům, protože minimálně dvakrát za týden prostě vypadnout musíte, jinak nepřežijete).
Spolubydlící jsou těžká kapitola sama pro sebe a možná na to napíšu samostatný článek, protože bych to chtěla trochu rozebrat. Každopádně je to těžké. Pokud nejste s kamarádkáma. a když jste s hodně introverními, chytrými dívkami z úplně odlišného prostředí je to těžké. Samozřejmě, že se můžete odstěhovat. Ale mít zkušenost v soužití v malém pokoji s dalšími dvěmi cizími osobami je dobré, ale těžké. Napíšu o tom jiný článek.
Denní režím na intru se vám zdá v prvních měsících v klidu. (ačkoli je podobný vojenskému režimu a to si nedělám srandu) Ale ke konci pololetí zjišťuji, že to vůbec není super. Když nemůžu jít ven, kdy chci a v kolik chci a jít spát a dokonce se učit, kdy chci, kde chci a v kolik chci. Nicméně nezbývá mi nic jinéh, než si zvyknou a zatnout zuba amoc si vážit víkendů a prázdnin, kdy můžu být ve 23:40 neumytá s nenachystanou postelí a s připojením na wifi, rozsvícenou lapmičkou a notebookem bez toho, aniž by mi strhli body. Mimochodem večerku máme ve 22:00 a já se cítím špatně, že to přes prázdniny nedodržuji.


SHRNUTÍ

Byloto hard. Ale já budu bojovat. A dobojuji až do začátku vysoké. A i potom.

Bylo to těžké a bylo to krásné. Poznala jsem diametrálně odlišné prostředí. Nové lidi. Nové město.

Co jsem se naučila:
  • Více jsem se osamostatnila a naučila se být více zodpovědnější za sebe
  • Začít vážit si o mnoho rodiny a přátel a volného času
  • Naučila jsem se jezdit vlakem sama
  • Nakupovat jídlo ve slevách
  • Rozpočítat si peníze
  • Mluvit s lidmi
  • jinak přemýšlet o životě a o budoucnosti
  • o pavahách lidí
Tož tak.

Valentýn a zuby

14. února 2017 v 21:50 | Lili |  přemýšlím
14.2.2017


Podivné je, že některé dejme tomu "významné" dny v životě se mi pojí se zuby.

Celý život mi nikdy zubařka nic se zuby nedělala, ačkoli jsem se vždy před návštěvou klepala jako ratlík a stresovala s tím, že tentokrát to už určitě něco bude.
Až minulý rok přesně v den pololetního vysvědčení těsně před návštěvou restaurace, kde vláčky rozvážejí jídlo, a kam jsem se fakt moc těšila, protože tam výborně vaří, mi byla udělelna má první plomba.
Ti, co jsou v těchto zubařských pojmech zběhlí ví, že to je bezbolestné a rychle a jedno z maličkých zel v zubařství. NIcméně pro mě to bylo docela velké zlo v důsledku. Protože po plombě se určitou dobu nemůže jíst, a tak jsem se dívala na to, jak se zbytek rodinného osazenstva cpe jídlem, na které jsem se těšila téměř celé pololetí.
Nakonec jsme návštěvu restaurace prodloužili, abych i já mohla okusit jejich skvělé jídlo, což byly asi nejlepší hranolky v mém životě. Nebyly to ledajaké hranolky z mekáče, ale skvělé hranolky zapečené v tuně sýru a slaniny.

Mňam

A dneska v den svatého Valentýna jsme opět zubařku navštívili. Nejprve mi udělala rentgenový snímek zubů, který pak vyjel v tiskárně (samozřejmě někomu příjde zbytečné popisovat tak zřejmý zážitek, ale co už, já si ho tu chci napsat :D ). A mně se moje zuby docela líbily. Žádný nechyběl a všechny čtyři zuby moudrosti byly vidět, jak už se klubou. Pak přišla samotná prohlídka, kdy se mi se zuby nic nedělo, ale bylo mi sděleno, že je nezbytná návštěva ortodencie, kvůli tomu, že mám spodní čelist větší než vrchni s přední zuby nemůžu skousnout a tím pádem špatné vyslovuji. (což se mi sice nezdá, ale budiž). A že prý rovnátka jsou nutné. Já nechci rovnátka.
Bývaly sice doby, kdy jsem spolužákům záviděla barevné gumičky, ale ty doby jsiu pryč a já spíše vidím nevýhody.
Navíc zubařka řekla, že nějaké zuby možná budou chtít odstranit, načež jsem si já řekla, že to ani náhodou. Zuby samy nedorostou a nejsou špatné a ani nakřivo, jen se nedotýkají. Schválně by mi některé vytrhli a potom mi chtěli za 20 tisíc udělat nové. Jasněže.

giphy.com


Co se samotného dne týče. Jsem čistě single, což znamenalo, že si celý den říkám, že to je ok. Jsem strong independent woman.

Ale pak přišla návštěva obchodu a mě ukápla slza při pohledu na muže nosící růže a čokolády.

Přeháním.
Neprožívala jsem to tak. Spíše to beru tak, že jednou, až nastane správný čas, budu trávit Valentýna a všechny další dny s Někým, kdo je bude chtít trávit se mnou.

Samozřejmě mě nesmírně potěšila kytička od tatínka a bratra a pojídání zmrzliny s celou rodinou v devět večer. Bylo to skvělé a vážím si toho.

Opravdu, protože nyní v mém věku je důležité být pevně spojená s rodinou a cítit podporu, jak nejvíce to jde.




Pošetilé myšlenky #1

11. února 2017 v 22:18 | Lili |  Co pod ruku přišlo


6.2.2017 PO

Je lepší učit se každý den, než poslední den.

7.2.2017 ÚT

Den, kdy jsem měla v písemce z matematiky všechny příklady dobře. Asi poprvé na gymplu.

9.2.2017 ČT

V zeměpisu mě napadlo, že zeměpis je zajímavý předmět na studium. Asi to byl těžký den.

11.2.2017 SO

Važme si naši bohaté české země.

Dvě fáze života

4. února 2017 v 10:58 | Lili |  přemýšlím
Zjistila jsem, že život žen/dam/holek/dívek má jakési dvě hlavní fáze.

Předtím a potom.

Každý měsíc se celý tento cyklus opakuje.

A já to už delší dobu u sebe vnímám. Je to jako schizofrenická osoba.

V jednom období se chovám, přemýšlím a rozhoduji jinak než v tom druhém.

Období PŘEDTÍM

Toto období se vyznačuje
  • prokrastinací
  • depresemi nad vším
  • chutí do něčeho praštit
  • nechuť uklízet
  • nechuť něco organizovat
  • nechuť setkávat se s lidmi
  • snězením všeho sladkého a i všeho čeho je hodně
  • divným stylem oblékání



Období POTOM
Období hned potom je úplně jiné.
  • uklízím,
  • organizuji všechno
  • uklízím ještě jednou
  • občas se směju
  • mám pozitivní aracionální uvažování
  • plánuji,
  • přemýšlím nad svou budoucností
  • mám potřebu splnit všechno, co jsem si napsala a dělat a přemýšlet nad tím, co mě baví
  • občas se dokážu dokopat k tomu, abych jedla zdravěji. Jen občas.

Kam dál