Výzva duševního zdraví / první týden

Úterý v 16:36 | Lili |  CO POD RUKU PŘIŠLO
Výzva duševního zdraví


Den první : Stanov si dva cíle, kterých chceš touto výzvou dosáhnout.

Nečetla jsem si, co na mě v této výzvě čeká, takže vůbec nevím. Ale asi zkusit překonat samu sebe. Získat nový pohled na některé věci a zjistit, jak tyto výzvy působí. Jestli se třeba něco změní nebo ne.

Den druhý : Dej si pletovou masku

Tohle jsem vůbec nesplnila, jelikož nebyl čas a ani chuť (po osudové návštěvě kadeřnictví) a ani prostředky, takže tento den nevyšel.


Den třetí : Jdi se projít

Teoreticky jsem to splnila. Se spolužačkami jsme šly do knihovny a s kamarádem pak na víno do parku. Prakticky bych vítala procházku o samotě.


Den čtvrtý : Piš patnáct minut do deníku

Cítím trochu vinu. Tohle jsem vůbec včera neplnila, byl pátek. A pátek je velice, velice hektický den, který nezvládám. Ale den předtím večer jsem to splnila.


Den pátý : Jdi do postele o 30 minut dříve, než normálně.

To se splnilo. I když byla sobota a byla jsem doma a o víkendu nemám určený čas, v kolik jdu spát. Tak jsem byla šíleně unavená a potřebovala jsem spánek. Poměrně rychle jsem usnula. Bylo kolem desáté.


Den šestý : napiš si seznam všeho, za co jsi ve svém životě vděčná

Ano, splněno. Večer těsně před spaním. Ráda to dělám. Hned mě ohromí, za co všechno můžu být vděčná. Od pomoci taťky s matematikou po možnost svobodného vyznání víry 😊🙏


Den sedmý : dopřej si dlouhou koupel

No tak tohle vůbec nevyšlo, protože intr. Smutný příběh.
 

Prokrastinace/myšlenkový proud

Sobota v 10:59 | Lili |  CO POD RUKU PŘIŠLO

Za chvíli je jedenáct dopoledne v sobotu. Doma jsem jenom já a sestra. Což je neobvyklé, protože normálně nás bývá osm. Jenže všichni někam odjeli.

Je sobota, den aktivního odpočinku, práce. Jediný den v týdnu, který bych měla celý strávit doma. Dnes to opravdu dodržím.

Ráno jsem vstala docela vyspaná o půl osmé. Dala si čaj, müsli, četla chvíli BIbli, šla běhat do lesa.

No a pak ta produktivní část skončila. Protože od té doby sedím u mobilu a přemýšlím, co první mám dělat. Měla bych relaxovat, alena druhou stranu mám docela dost práce.

Naučit se zázrakem matiku a fyziku bych měla zvládnout teď. Udělat sobotní úklid, uvařit oběd, postarat se o doácnost.

Nevím. Nechce se mi. A tak píšu tento článek.

Začátek školy

6. září 2018 v 15:18 | Lili |  Studijní život TŘEŤAČKY
Takže první učící se den.

První hodina. Začalo to nevinně. Popisováním toho, jaký bude učební plán. Jenže pak to pokračovalo jako počítání příkladů. Obvyklé nestíhání. Snažení se udělat nějaký nový systém.

A hned nám dal samozřejmě domácí úkol a rovnou dva. Nějak jsem se to snažila rozdýchávat. Další hodina byla čeština. Samozřejmě jedna z prvních informací bylo nahlášení prvních dvou testů. Takže za dvě první hodiny nahlášeny tři testy, (protože v matice nikdy nevíš, co čekat) stále se to snažím brát s humorem.

Třetí hodina němčina. No. Němčina. Tu jsem neviděla přesně id poslední hodiny němčiny v červnu. Takže když na mě vybalila perfektum, zakoktala jsem a snažila se otevřít část mozku nesoucí název škola a vyhrabat nějakou smysluplnou větu. Stejně byla špatně. Každopádně němčina skončila s dalším úkolem. Mein Ferien. Nojo.

Čtvrtá hodina je chemie. Naštěstí ve stejné učebně, se stejnou učitelkou, na stejném místě. Bylo to docela fajn. Rozhodla jsem se, že se budu snažit chemii nějakým zázrakem chápat a nebudu opisovat celé testy jako minulý rok. Dokonce se nás paní učitelka zeptala, jak jsme se měli o prázdninách a dělala různé vtipy o influenceřích v televizi a o borůvkách a moči lišek. Takže zajímavé.

Pátá a šestá hodina je tělocvik. Dostali jsme novou učitelku. Tak nějak jsem tušila, že to bude něco podobného jako minulé dva roky, kdy jsme měli malinkatou a kulturistickou učitelku, která nás vraždila kruhovými treninky a z jejich svalů mě mrazilo. A ano. Je to mladá, ještě studující holka. A hned první dvouhodinovku nás drtila stálými běhy a přípravami na atletiku. Naštěstí po cestě zpátky jsme si i popovídaly a zda se býti fajn.

Následovala volná hodina, která uběhla velice rychle skrz dýňovou polévku a snažení se vzpamatovat. Poslední hodina byla nábožko, taktéž s novou učitelkou, řeholní sestrou. Nikdo nevěděl, co čekat. A sestra nás překvapila. Líbilo se mi to. Upřímnost, otevřenost.

Jsem zvědavá, jak to bude probíhat. Dále jsem měla v plánu jít na wifi do baru, ale milé spolužačky mě zatáhly na schůzku debatního klubu, na kterém momentálně jsem. A teď jsem tak nějak rozhodnuta, že tam chodit nebudu. Kdo ví.
 


Dny před začátkem

31. srpna 2018 v 14:23 | Lili |  Studijní život TŘEŤAČKY
Nějak se mi z toho všeho motá hlava.

Včerejšín dnem oficiálně skončilo sladké období prázdnin. Momentálně je to opravdu nezvyklý stav.

Vždycky jsem se alespoň poslední dny prázdnin těšila do školy, na spolužáky, na změny. Zdobila si sešity, balila a přemýšlela, jaké to bude.


A nyní po tom, co jsem otevřela na webu nový školní rozvrh a zděsila se, načež mi došlo, že to je rozvrh druháků, si myslím, že bych se teda měla opravdu posunout.

Uznat, že jsem třeťák. Že zase začíná škola.

Snažím se nebát. Neděsit. Hodit se tzv. do pohody. Říct si, že to bude fajn.

A tak dva dny před odjezdem nepanikařím. A snažím se teda přijmout realitu.

To, co ve mně převládá, je zvědavost. Ve škole nastávají určité změny ve vyučujících. Škola dostává novou tvář.

A navíc. Lidi se mění.

Maturanti odcházejí a přichází plno nových, ustrašených tváří, které vůbec neznám, ale třeba příští rok už mezi nima budou mí kamarádi a lidi, které vídám každý den.

I spolužáci se mění. Kluci možná vyrostli. Holky změnili image a všichni pod náporem nových zážitků z prázdnin mění své osobnosti.

Ano, momentální stav je zvědavost.

Ale stejně se mi nehce přemýšlet. Připadám si, že si nevážím toho cenného daru možnosti studia. A zřejmě na tom budu muset zapracovat.

A navíc se mi nechce přemýšlet nad balením. Naštěstí jsem minulý rok udělala seznam s tím, co si balím, takže ho opráším a nějak se narychlo sbalím, protože si momenálně chci užit poslední chvíle samostaného pokoje, vlastního jídla a rodiny.¨¨

Na drouhou stranu mám strach, že když to nepromyslím, tak nastane chaos. NJ. Paradoxy.

Druhé pololetí druhého ročníku/Jaké je to na gymplu

17. srpna 2018 v 11:48 | Lili |  Studijní život DRUHAČKY

NO. A je to tady zase, musím tento článek dopsat.. Po nějak příliš krátké době jsem tu zase. A píšu o druhém pololetí druháku.

Je zvláštní, že když je člověk v určitém procesu, když se mu něco děje, tak se na to snaží dívat s nadhledem, ale nedaří se mu to. A až po určité době, kdy už zase prožívá něco jiného, si plně uvědomí to, co se dělo a srovná všechny poznatky z období, která zná.

No a já si až teď o prázdnínách uvědomuji, jak byl ten druhá naprosto šíleným rokem.

Bylo to jako kolotoč a horská dráha. I když samozřejmě to vidím až teď. A vůbec nechápu, jak jsem to mohla přežít.

CO se MNĚ samotné týče


Druhé pololetí bylo v tomto ohledu tak stokrát lepší. Protože jse se finálně dostala z platonických lásek, které mě ničily. A tím pádem jsem dostalanovou sílusoustředit se na jiné věci, mít radost z života a získat znovu nadšení. Ovšem měla jsem šílené problémy se zády, které mě drtily, protože záda bolela hlavně při sezení v lavici a kvůli rehabilitacím jsem zameškala mnoho hodin.


Na druhou stranu jsem více poznala samu sebe. Velice se prohloubily vztahy mezi lidmi ve třídě, na pokoji a obecně na intru. Už nebylo všechno nové. Byla jsem už ostřílený druhák, který zhruba ví, o co tady vlastně jde.

Z toho plyne to, že jsem více využívala možnosti, které mi škola nabízela. Všechny akce a události. Ať se to týkalo výjezdu na konferenci o Evropské unii v Praze nebo jednoduché prodávání jídla na podporu chudých.


Co se školy týče



Na oba dva vysvědčení jsem měla úplně stejné známky. Byla sranda no. Nevím, jak to jinak popsat. Nejhorší byla matematika a fyzika a biologie. Prostě jsem nemohla, nešlo to. V matematice jsem automaticky vypínala při prvních slovech od učitele a ve fyzice se stal jakýsi zázrak a po šíleném startu jsem normálně dostala asi 3 jedničky, což považuji za obrovský zázrak. Opravdu. Nerozumím tomu.

Ostatní předměty byly boj, ale na ty jsem kašlala. Pravdou je, že se mi momentálně nad tím ani nechce příliš přemýšlet.

Prostě bylo to náročné. Určitě byl náročnější druhák než prvák.


Nedávám to rozepisování všeho, protože už mám tuto kapitolu svého života snad uzavřenou. Momentálně se opravdu těším do třeťáku a jsem celmi zvědavá, co přinese. :)




Co bych řekla svaté Kláře

11. srpna 2018 v 18:06 | Lili |  FAITHTHINGS

Ležím si tak na posteli svého bratra a jím oříškovou zmrzlinu přímo z plastového obalu a dívám se na plakáty známých fotbalistů na nástěnce vedle postele.

Dnes je svátek svaté Kláry. Mojí jmenovkyně.

Zrovna k téhle svaté jsem nějak obzvlášť vztah neměla ve srovnání s jinými svatými. Ale vždycky jsem ji tak jako brala, že teda po ní mám jméno.

Věděla jsem zhruba něco o jejím životě. Narozena 1193, zemřela 1253 v Assisi po dlouhé nemoci. Měla zajímavý vstup do řehole už jen tím, že vlastně zdrhla z domu kvůli svému snoubenci, kterého jí domluvil její strýc. Bylo jí tehdy osmnáct let a byla velmi nadšená do učení svatého Františka z Assisi.

Snažila jsem se to převést do dnešní doby. Dejme tomu, že v dubnu mi bude osmnáct let. Byla bych z bohaté rodiny a snoubenec a svatba se bližily kvapem a já bych netušila, co mám dělat, protože mě zajíma učení o chudobě a lásce k Ježíši od Františka, kterého všichni považují za blázna.

Ve své mysli už zasvětím svůj život Bohu, po dlouhých úvahách, jak to vezme moje ovdovělá matka a dvě sestry, natož strýc a samotný snoubenec.

A tak vymyslím plán, že uteču. Domluvím se s Františkem a v noci uteču z domu do kostela, kde mi František ostříhá vlasy a dá hábit. Nemám, kam jít a věřím Bohu, že mě vede a utíkám do kláštera k benediktínkám.

Už teď je to šílené. Jen ta představa. Jenže to nejhorší teprve příjde.

Strýc se samozřejmě naštve a taktéž i snoubenec a hledají mě.

(Vidím to, jak vtrhávají do toho kláštera a možná i násilím se dožadují Kláry, která je určitě vyděšená a neví, co dělat.)

Když teda vtrhávají do místnosti, kde jsem, jenom strhnu z hlavy šátek, aby viděli, že jsem opravdu zasvěcena Bohu.

Snoubenec to vzdává. Koneckonců mu zřejmě nešlo o Kláru samotnou jako spíše o její dědictví a majetek.

Strýc se ještě snaží, ale také nic.

Nakonec zakládám jednu z njtvrdších řeholí na světě.

Radím papeži a dopisuji si s Anežkou Českou, onemocním už ve 30 letrch a až do svých 60 let spím na zemi a stále se postím.

Jaká ovšem musela být ta duchovní radost. Když viděla obrácení svých sester a matky, které pak také do řehole vstoupily.


A proto, co bych se jí teď zeptala, kdyby tady byla.


Když nad tím přemýšlím s tou zmrzlinou, ajk zde ležím vyvalená, tak vlastně ani nevím.

Měla bych strach, že mě mějak odsoudí. Přece jen se její řehole zakláadá na vnější chudobě a vnitřním bohatství. A já nějak nvím, jestli vůbec něco splňuji.

Mám nadbytku všeho až až a přece mi někdy dělá problém darovat a rozdělit se nebo si najít čas na modlitbu.


Takže svatá Kláro.

  • Kdy byl ten okamžík, kdys věděla, že tě volá pán?
  • Jaký byl vlastně tvůj vztah s Františkem?
  • O čem jste si psaly s Anežkou?
  • Chtěla jsi mít rodinu?
  • Proč bylo důležité spát na zemi?
  • Jak jste se jako sestry uživily?
  • Proč jsi vlastně patronkou televize?
  • Měla jsi strach?
  • Jak se to stalo, že tvoje mamka a sestry taky vstoupily?


ZDE odkaz na video o chudém řádu klarisek


něco na odlehčení :D

8.8.2018

8. srpna 2018 v 13:11 | Lili |  PŘEMÝŠLÍM
Kolikrát jsem už chtěla něco napsat.

Vypsat své pocity, utřídit si myšlenky. Ale od dubna to nějak nefungovalo.

Snažím se s tím pracovat.

Přijela jsem z puťáku, kde jsem si opravdu aktivně odpočinula. Poznala více sebe a druhé a teď sedím na zemi v pokoji s bonboniérou, kterou už mám otevřenou dlouho a přemýšlím.

Kde začít.

Polovina prázdnin je už dávno za mnou. Snažím se donutit vážit si toho času bez stresu. Bez přemýšlení nad školou.

Bez hodnocení sebe sama podle známek. Bez otázek, kčemu mi je to, co se učím.

Chci napsat obvyklý shrnující článek o druháku. Ale už ted můžu říci, že to byl masakr.

Je zajímavé, že život a čas mám rozdělený na roky podle školního roku a ne kalendářního. Zřejmě se to změní, až když budu pracovat.

Ale teď hodnotím čas podle školy.

Kde jsem já?

V úžasném čase. Stále si uvědomuji, že je to super. Že kolem mě jsou lidi, kterým věřím. V dobrém i zlém a jen moje část osoby, která pořád chce něco, na co není připravená, mi to kazí.

Narozeninový týden.

29. dubna 2018 v 14:22 | Lili |  CO POD RUKU PŘIŠLO
Tento týden byl jeden z těch týdnů, které si zapamatuji.

Začal už minulý pátek 6.4.2018,kdy jsem se vzbudila a bylo mi sedmnáct let (wow :D)

Ten den byl velmi zajímavý. Už od čtvrtečního večera jsem měla hezký, spletený účes a oblékla jsem si růžovou košili se vzdušnými balónky.
Věděla jsem, že spolubydlící mi nechají zahrát nějakou písničku. A první písnička, která se ozvala byla Oh happy day z muzikálu Sestra v akci, což bylo úžasné, protože už předtím jsem si říkala, že by to mohla být nějaká křesťanská píseň, abych spíše oslavila Pána než sebe.

Potom se ozval kluk, který ten budíček měl. Řekl moje jméno a že mi holky posílají písničku a začalo hrát I wouldn't mind od He is we.

A já šla do koupelny, a když jsem se vrátila, tak holky byly schované ve skříni a já jsem se trochu zarazila, ale jelikož jsem to čekala, tak mě nezarazilo, když vyšly a začaly zpívat hodně štěstí, zdraví.

Dostala jsem třeba vlastnoručně vyrobené malé přáníčko nebo poukázku na lattté do baru. Celé vyučování bylo velmi uvolněné, protože nám odpadla matematika, ve fyzice nezkoušel a v zsv jsme hrály scénky.

Byl to jeden z velmi vzácných uvolněných dnů.
Vlastně celý ten týden byl velmi uvolněný.

Pak jsem o víkendu měla animátory, kteří mi ještě v pátek přáli a dávali hobla (kterého jsem fakt z hloubi duše nechtěla, ale naštěstí to je za mnou a budu mít na co vzpomínat).

V neděli, když jsem přijela, tak mi ještě přáli rodiče, kteří mi dali polštář s paměťovou pěnou, za který jsem hodně vděčná, kvůli zádům a hned jsem si ho odvezla na intr.
Sestra mi vyrobila ovocný salát se skořicí, což bylo opravdu krásné, protože právě nedávno jsme si spolu ten salát dělaly a ona si pamatovala, že ho mám ráda.

V pondělí jsme měli úžasnou pouť do Napajedel k hrobu Aničky Zelíkové, za nenarozené děti a naše budoucí manžely. Byl to krásný den s úžasným počasím, myšlenkami a lidmi. Ještě jsem zapomněla zmínit nedělní cestu vlakem, kdy jsem měla celou dobu kupé pro sebe a zpívala jsem si. Ve středu nám odpadla poslední hodina a i sbor a ještě jsme šly s kamarádkami plavat, což bylo úplně nejlepší. Ten pocit kvalitní unavenosti je super.

Ve čtvrtek jsme vůbec neměli školu kvůli přijímačkamám. A tak jsme s holkami šly na snídani do kavárny a pak do kina se třídou a ještě se projít do parku.

(tohle byl pouze popis toho, co se dělo, nevím, jestli někdy ještě napíšu, co se vlastně dělo ve mně)

Před narozeninami

1. dubna 2018 v 15:04 | Lili |  PŘEMÝŠLÍM
Jak si tak pročítám článek z minulého roku o mých nrozeninách, děsí mě to všechno, co se stalo. Ať už písničky nebo myšlenky.

A jelikož jsem ten člověk, co ve všem vidí znamení. Tak v tom vidím znamení a musím samu sebe přesvědčovat, že to znamení není.

Takže v pátek mám narozeniny. Sedmnáct let.

Číslo, které se mi nikdy nelíbilo.

Když je člověku šestnáct, tak to je ještě takové nevinné. Sladkých šestnáct.

Ale sedmnáct zavání zodpovědností. Je to takový střed.

Ani osmnáct, ani šestnáct.

Nic se zřejmě nezmění, jako vždy. Ale třeba něco jo.

Opět jsem čekala, že se něco stane. A že se toho stalo dost.

Dost bolesti, dost radosti. Dost změn. Všeho tak akorát.

A musím říci, že vyhlídky jsou nadějné, doufám.

Radostné srdce hojí rány

23. března 2018 v 20:20 | Lili |  FAITHTHINGS

RADOSTNÉ SRDCE HOJÍ RÁNY, KDEŽTO UBITÝ DUCH VYSUŠUJE KOSTI

Přísloví 17:22




Tomuto verši jsem se dlouho snažila vyhýbat. Protože ačkoli mě lidi, kteří mě znají, považuj za optimistického a veselého či radostného člověka, já vím, že to tak není.

Utápím se ve svém smutku a seblítosti a jen když jsem mezi lidmi, tak nasadím masku radosti. A to není dobře. Nechci být veselá. To je krátkodobý stav, ale chci být radostná.

Být radostného srdce.

Zní mi to takstrašně složitě. Jak toho dosáhnout?

Možná bych tu Radost s velkým R měla nechát dosáhnout na sebe.

Otevřít své otlučené a zraněné srdce a nabídnout ho Tomu, který zahojí všechny rány.





In my Father's house
There's a place for me
I'm a child of God
Yes I amI am chosen
Not forsaken


Kam dál