Červen 2016

A je to tu..

29. června 2016 v 18:48 | Lili |  Studijní život PRVAČKY
NO

je to za mnou

ukončení základního vzdělání s vyznamenáním

Není to špatné, jsem na sebe hrdá. Na tu dvojku z fyziky jsem se učila a jsem spokojena.

Rozlučák dneska na obecním úřadě byla tragédie.

V devět jsem si začala kulmovat vlasy a ačkoli jsem se snažila, neskončilo to podle mých představ, bylo to splihlé a divné.

Se strachem jsem si oblékala nové šaty, obávala jsem se, že jsem za ty čtyři dny, co jsem je kupovala ztloustla.

To naštěstí (naneštěstí) nebyl TEN problém.

Problém byl, že ty šaty byly světle šedé.

A že dneska bylo 30+ stupňů.

A že jsem se potila jak sviňka, takže jak jsem přišla na obecní úřad a ,,achovala" nad vzhledem spolužáků, běžela jsem na dámy, a z hrůzou se podívala do podpaží.

Samozřejmě to nebyl hezký pohled.

Takže jsem se svlékla (zamkla jsem si :D ) a začala to sušit toaleťákem a dýchat čerstvý ( né zas TAK čerstvý) vzduch z otevřeného okýnka.

Pak jsme půl hodiny stáli namačkáni v řadě a poslouchali řeči ředitele, výchovné poradkyně a starosty.

Mám takový pocit, že tu řeč, co každý měl, mají vymyšlenou už léta.

Celou dobu jsem držela ruce u sebe.

Pak zpívání písně, který se vydařil (a to jsem nečekala).

Závěrečná slova třídní (která taky začala ronit slzy).

A konečné slzy a objímání se všemi.



Ještě mi nedošlo.

Mám pořád pocit, že v pondělí jdu zase do školy.

Ale nejdu.

A některé kidy už nikdy neuvidím.


Nostalgie až smutek

28. června 2016 v 14:15 | Lili |  Studijní život PRVAČKY
Poslední oficiální den základní školy

Divné.

Obecně mám problém s tím, si uvědomit věci právě, když se dějí.

Čtyři hodiny ve škole.

Tři z nich strávnené posloucháním rapovo-metalových hlučných oblíbených skladeb mých spolužáků, které sice nemusím, ale neumím si představit, že je nebudu každý den vídat.

Čtvrtou hodinu jsme museli vynést naše lavice a židle.

Měla jsem suché oči.

I když jsem přemýšlela nad tím, že na té židli už nikdy nebudu sedět. A kolik jsem toho proseděla, kolik písemek jsem na té lavici napsala a kolik skroslz probrečela a smích nasmála. Kolikrát jsme se dívala na ten stejný výhled z okna na stavebniny a železnici. Kolikrát jsem pozorovala ty hnusné meruňkové stěny.

Když jsem pak s ostatníma stála v opuštěné třídě, naše třídní nám v kroužku pověděla, jak jsme úžasní a kolik jsme my ji toho předali.

Pár holek začalo ronit slzy.

Poslední sejítí po schodech. Poslední (blé) oběd. Poslední polemizování nad tím, jestli ta sekaná je z masa a bramborová kaše z brambor.

Poslední návštěva naší klecové šatny.



Něco končí.

A cítím, že to co začne bude lepší.

Nebo spíše doufám :)

Co do mysli cvrnklo 1.

22. června 2016 v 20:04 | Lili |  PŘEMÝŠLÍM
Jdu tou naší vsí.

Dvě dívčiny se za mnou přijedou podívat. Možná mám pochybnosti o tom, zda vůbec znají název zastávky, na kterou mají jet, ale doufám, že pochopí rozdíl mezi MHD a obyčejnou autobusovou dopravou. Za těch 25 minut potkávám 2 auta a směle nakukuji do upravených zahrad v anglickém či francouzském stylu. Nepřemýšlím nad svou bezpečností a nemám pocit, že by mi chtěl někdo ublížit. Pochybuji, že by měl někdo vůbec kuráž vztáhnout ruku na malou nevinnou dívčinu, která (ač se to asi nikomu nezdá) má docela dobrý levý (bacha na to) hák a riskovat tak vydědění z vísky, protože určitě tucet dam staršího věku vědí, kde daný člověk bydlí, kolik má koček a co měl předevčírem na oběd. Proto nemám strach jít tichým a klidným lesem, kde možná lidská noha nevstoupila od 2. světové války a neobávám se jít hlavní cestou v deset večer, kde už ani to auto neprojede a domky (střežené svými psy) spí.

Dívčiny se díví, jak je ten autobus drahý a ani možná nepomyslí, že já (ach) tímto dopravním prostředkem dojíždím i třikrát týdně za větší cenu než ony. Diví se, že přicházím pěšky a jedna trefně poznamená: ,, No tak tady no, tady se nedivím, že chodíš pěšky." Po těchto slovech se zamyslím nad tím, jak se lidské plémě obává všech nástrah každodenního života. Tímto se nechci nad nic povznášet nebo snad zlehčovat situaci mnoha znásilněných dívek či chlapců, ale jen mi příjde zajímavé, že jsme se právě nejvíce nechali ovládnout strachem z malých věcí.

Co teprv až budou ty mnohem větší.

Návrat

20. června 2016 v 21:21 | Lili
No...to tak jsem si jednou v červnu řekla, že bych se mohla podívat, jestli nějaký z mých starých účtů na blogu funguje a ono ejhle :D napoprvé se mi otevřel tento blog s posledni aktvititou před více než rokem a s články, že není na to, co říci.

Ale řekla jsem si, že když budou ty prázdniny a s tím kupa času, tak bych mohla pár těch článků napsat. :D

Nejspíš budou situované na novou střední a na přípravu na intr a nějaké postřehy z mého velmi ,,interesantního" života.