Co do mysli cvrnklo 1.

22. června 2016 v 20:04 | Lili |  PŘEMÝŠLÍM
Jdu tou naší vsí.

Dvě dívčiny se za mnou přijedou podívat. Možná mám pochybnosti o tom, zda vůbec znají název zastávky, na kterou mají jet, ale doufám, že pochopí rozdíl mezi MHD a obyčejnou autobusovou dopravou. Za těch 25 minut potkávám 2 auta a směle nakukuji do upravených zahrad v anglickém či francouzském stylu. Nepřemýšlím nad svou bezpečností a nemám pocit, že by mi chtěl někdo ublížit. Pochybuji, že by měl někdo vůbec kuráž vztáhnout ruku na malou nevinnou dívčinu, která (ač se to asi nikomu nezdá) má docela dobrý levý (bacha na to) hák a riskovat tak vydědění z vísky, protože určitě tucet dam staršího věku vědí, kde daný člověk bydlí, kolik má koček a co měl předevčírem na oběd. Proto nemám strach jít tichým a klidným lesem, kde možná lidská noha nevstoupila od 2. světové války a neobávám se jít hlavní cestou v deset večer, kde už ani to auto neprojede a domky (střežené svými psy) spí.

Dívčiny se díví, jak je ten autobus drahý a ani možná nepomyslí, že já (ach) tímto dopravním prostředkem dojíždím i třikrát týdně za větší cenu než ony. Diví se, že přicházím pěšky a jedna trefně poznamená: ,, No tak tady no, tady se nedivím, že chodíš pěšky." Po těchto slovech se zamyslím nad tím, jak se lidské plémě obává všech nástrah každodenního života. Tímto se nechci nad nic povznášet nebo snad zlehčovat situaci mnoha znásilněných dívek či chlapců, ale jen mi příjde zajímavé, že jsme se právě nejvíce nechali ovládnout strachem z malých věcí.

Co teprv až budou ty mnohem větší.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama