Jak jsem se dostala na svoji střední školu....

4. září 2016 v 8:00 | Lili |  Studijní život PRVAČKY
Ahoj :D

Jen pár dní zbývá do začátku školního roku a možná jde někdo z vás letos do deváté třídy, kde ho čekají tzv. první zkoušky života. Přijímací zkoušky byly pro mě ,,zakázaným" slovem snad už od poloviny sedmé třídy, kdy jsem ještě měla zakódované v hlavě, že půjdu úplně na jinou školu než na kterou jsem se nakonec dostala. Chtěla jsem jít na normální gympl v blízkém městě, kam chodí všechny moje kamarádky a polovina mojí rodiny. Bylo mi vtloukáno do hlavyy, že tam půjdu. Vlastně si myslím, že i kdybych se tam nedostala, tak nějakými kontakty ze strany mých příbuzných bych tam stejně prvního září byla jako doma.

NIcméně něco se stalo. Nevím už jak, ale na začátku odmičky jsem prostě věděla, že na ten gympl jít nechci. Že nechci vídat ty stejné tváře jako na základce a nechci, aby ještě dříve než se se mnou někdo seznamí, už věděl, kdo jsem a jaká jsem od subjektivních pohledů lidí, kteří mě stejně neznali.

Nějak jsem se tedy dostala ke gymplu, který je skoro u Brna (nutno podotknout. že já bydlím u polských hranic ve Slezsku).
Samozřejmě gympl s intrem a slidmi, kteří mě nebo moji rodinu vůbec neznají a to mi přišlo jako něco, co neznám, protože všude kam příjdu, je prostě někdo, kdo něco o mě ví nebo zná. Je to deprimující :D

Když jsem to řekla rodičům, brali to nejspíš jako nějaký přechodný výmysl malé dívčiny, která si něco umanula, ale za měsic, dva jí to stejně přejde.

Jenže nepřešlo.

Když pak pochopili, že to myslím vážně, začali mi to rozmlouvat a vyhrožovat různými věcmi a předhazovat toto téma ostatním rodinným příslušníkům (třeba pararodičům), kteří mě (opravdu hodně překvapivě) v tomto podporovali. Vlastně celá rodina, kromě rodičů v tom neviděla problém. Ale já se svým rodičům nedivím, ani já nevím ,jestli bych s tím že moje dvera teoreticky odjíždí už na celý život, souhlasila hned.

Myslím si, že až do přijímacích zkoušek s tím nesouhlasili a potajmu doufali, že si to rozmyslím.

Bylo před Vánocema a já byla nějak nemocná, ale ten gympl pořádal den otevřených dveří, na který jsem hrozně chtěla jít. Protože jsem na té škole byla jen jednou a to mi bylo asi 9.

Jela jsem tam teda s taťkou a koupili jsme na benzínce dálniční známku, která už platila na rok 2016, protože mi taťka řekl, že ji asi budeme využívat často a tehdy jsem pochopila, že už mi tu školu schvalují :)

Den otevřených dveří byl skvělý a já si jen celou dobu představovala, jaké to bude, až těmi chodbami budu procházet a jak budu každou tu třídu znát důvěrně a budu se tu cítit jako doma.

Dny plynuly možná trochu pomalu a dostávali jsme přihlášky, vyplňovali jsme přihlášky a odevzdávali přihlášky. Měla jsem pocit, že se určitě něco pokazí a ten dopis tam nedojde.

Měla jsem taky pocit, že se nedostanu nikde a budu muset dělat druhé kolo na nějaké učiliště.

Pak byly příjimačky, po kterých jsem si byla téměř jistá, že si to učiliště budu muset hledat.

A přišel ten den 22.4 tedy týden po tom osudovém dni a něco po 12. jsem uviděla to PŘIJATO u svého čísla.

Stejně jsem pořád nevěřila, že se to vlastně stane, a že budu bydlet daleko s cizími lidmi, bez jídla a s učebnicema a ještě bez internet. Že vlak se stane mým nejčastějším dopravním prostředkem a budu v něm trávit i těžké chvilky a že si budu více vážit své rodiny a svého soukromí ve vlastním pokoji.

A teď to je tu.

Za 8 dní a něco kolem 20 hodin. (psáno 26.8 21:22) budu odjždět s kufrem a krabicemi vstříc neprobádané budoucnosti.

A že se bojím.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Intr či dojíždění?

Intr
dojíždění

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama