Leden 2017

Stěžování si #1

14. ledna 2017 v 15:52 | Lili |  Studijní život PRVAČKY
Znáte taky, když se vám vyznamenání začíná rozplývat před očima a vaše před několika minutami jasná budoucnost je zahalena nepropustným oblakem mlhy?

Možná trochu přeháním. Ale musím říci, že moje první pětka na gymplu mě trochu zaskočila.

Jasně. Takových ještě bude.

To vím, ale i tak jsem z toho trochu zaražená, protože pětku jsem nedostala asi od 6 třídy.

A vzhledem k tomu, že mi tadyhleta pětka zhoršila průměr na 2.60 z fyziky, mě to docela dosti vzalo. Kdyby bylo čtvrtletí řeknu: ,,ok". Jenže tento týden v pátek se u nás uzavírají známky.

Já vím, že vysokoškolákům se může tento článek a vylívání uraženého srdíčka zdát velmi stupidní a směšné a myslím, že i mě za pár let to (snad) bude připadat jako prkotina.

Jenže teď mi to moc jako prkotina nepřipadá, protože si to nemám jak opravit. Jezdím na intr. A teď jsem nemocná a nemám sešity. A fyzika je v pondělí či pátek a v pátek píšeme pololetku z matiky, ve které jsem na tom možná ještě hůř než ve fyzice.

Nojo.

Zatracený bacil.

Zatracený gympl.

Zatracené učení do fyziky.

Nejsem ještě zdravá a ráda si stěžuji.

Blah-blah.

Bude to fajn.

Je to jenom trojka na vysvědčení v pololetí v prváku a žádně vyznamenání.

To nebyla ironie.

Snažím se to tu napsat, aybch to mohla sama přijmout.

Takže zatím.


11.1.2017

11. ledna 2017 v 19:35 | Lili |  PŘEMÝŠLÍM
Zase přišel na návštěvu bacil.
Tentokrát však nejspíš nějaký jiný druh.

Bratranec bacilu z října. A tak tu sedím v 19:21 a chce se mi spát.
Jsem opřená o zeď. V teplém zimní pyžamu, ponožkami, červeném županu, šátkem kolem krku a divným drdolem na hlavě.

Chce se mi spát.

A hledám samu sebe.

Při tom všem.

Čtu knížku o hledání vlastní identity. Je tam psáno, že člověk, aby se mohl nějak změnit se potřebuje vnitřně rozhodnout být více sám sebou a nepodléhat nátlaku ostatních, potřebuje se nachvilku odtáhnout. Od všeho a všech.

Být sám. Se svými myšlenkami.

Třeba jako motýl. Housenka v kukle.

Připadám si jako v kukle, ale nejsem si úplně jistá, jestli nejsem náhodou ještě housenka. Kdo ví?

Každopádně následující 3 dny nebo aspoň dva dny budu sama. Budu ležet v posteli. Dělat věci, které chci. Odpočívat, přemýšlet a číst. (A jestli ne, tak se naštvu)

Samozřejmě se chci uzdravit.

Je to nějaký nachlazený a pomalu se projevující bacilek. Ale myslím, že to zvládnem bez větší újmy nebo alespoň doufám.

Co se týče toho hledání identity. Hledám nějaký pevný bod, díky kterému bych mohla pohnout celým vesmírem.

Svým vesmírem.

Nevím, co bude dál. Docela dost věcí je teď nevyřešených a v mlze, ale pokud to dobře skončí, budu ráda.


Čas

1. ledna 2017 v 20:56 | Lili |  PŘEMÝŠLÍM
Čas

Poslední dobou nad ním přemýšlím poměrně často.

Můžou za to možná rozhovory s taťkou, na kterého ,ač v mladém věku, tíživost času doléhá.
Nebo film Podivuhodný případ Benjamina Franklina.
Či to, že před chvililinkou bylo pátého září a já jsem jela autem vstříci novému životu. A teď si vůbec neuvědomuji, co se vlastně dělo.

Možná i uvědomění, že čas nelze zastavit.

Plyne pořád stejně a pro každého. Každý den má 24 hodin.

Kdo ho zastaví? I ti velcí a slavní diktátoři a vůdci ho nezastavili.
Nelze uchopit. Nelze ho ohmatat.

Všichni stárneme, každým dnem a každou sekundou jsme blíže smrti a nevyhnutelně k ní spějeme.

Mám strach, že se některé okamžiky už nebudou opakovat.
A že některé zase nikdy nenastanou.