Únor 2017

Pošetilé myšlenky #2

26. února 2017 v 10:19 | Lili |  CO POD RUKU PŘIŠLO


19.2. 2017 NE

Jeden z mých cílů bylo cestovat vlakem s rostlinou tak, aby přežila. A v tento den se mi to s kaktusem Kvidem v dárkové tašce podařilo.

21.2. 2017 ÚT

Člověka naštve, když mu poprvné na gymplu příjde matematika lehká a pak to na testu pokazí.

23.2. 2017 ČT

Když si člověk myslí, že je matematika momentálně lehká, pak to na testu pokazí a potom z toho testu dostane za jedna.

24.2.2017 SO

Kdože to vymyslel fyziku? Přiveďte mi ho.

17.2.2017 Víra

17. února 2017 v 1:07 | Lili |  PŘEMÝŠLÍM
Většinou jsem do svých článků nezahrnovala víru. Vlastně nikdy.

A když teď nad tím v jednu ráno přemýšlím, příjde mi to zbabělé.

Chci na blog zaznamenávat kousky ze svého života. A do mého života neoddělitelně patří víra.

Víte, vím, že na tenhle blog nikdo moc nechodí a svým způsobem jsem za to ráda, protože tenhle blog píšu, abych poznala samu sebe skrz to, jak si budu za nějký čas, články znovu pročítat.

Ale i tak, když jsem chtěla něco napsat s Bohem, (třeba má rozepsaný článek o manželství, který asi ještě dlouho zůstane rozepsaný) tak jsem pocítila takový osten podivného citu.

Víte, věřit není v dnešní době moderní. Teda. Abych tu uvedla na pravou míru. Být v církvi a nestydět se za to.

Teď myslím římskokatolickou církvi, tu která je očerňována pedofilními knězi, bohatstvím, křížovými výpravami a zlem.

Je to ta církev, ke které patří kostely, mše, kněží, řeholní sestry ( světsky "jeptišky"), mniši a další bytosti. Ale zejména normální lidé.

Mladí. Ačkoli byste to to neřekli. Ale ano. Normální živí lidé, kteří chodí do normálních škol, mají nevěřící kamarády, sledují youtubery a poslouchají popvé zpěváky.

A je to i ta církev, která koná mnoho dobra.

Je mnoho projektů, které jsou dobré. Neříkám dokonalé. Říkám dobré. Nic není a nemůže být dokonalé.

Tak tedy chci říci, že jestli tento článek čtete, tak neodsuzujte. Víte, já odsuzuji. Pořád. Když narazím na nějaký pofidérní blog, který se mi nezdá nebo je fajn, ale autor se mi zdá pofidérní, mám chuť kliknout na křížek. Ale snažím se přemoci a pokračovat ve čtení. Dívat se objektivně. Snažím se neodsoudit. Kohokoli.

Tak tedy. Je to.

:)



První pololetí prvního ročníku/Jaké to je na gymplu

15. února 2017 v 23:47 | Lili |  Studijní život PRVAČKY

ZAČÁTEK

Byl to půlrok plný nových věcí, nových míst, nových lidí, nových zvyků.

Zkrátka ta zábavná část a děsivá část. Kdy ještě nevíte, jak to na té škole chodí a máte mnoho očekávání a nadějí.
Bojíte se na někoho promluvit a sanžíte se zapadnout a být docela nevýrazní.
Můžu říct, že jsem zvolila dobrou "taktiku".
Nechci, aby to vyznělo, že jsem měla věci naplánované, jako třeba s kým se budu bavit, kam budu chodit, na co se budu soustředit.
Pojala jsem to jako "zkušební" půlrok.
Kdy se rozkoukávám, pozoruji, jak to kde chodí, kdo má jakou roli a jaká je má role.

Asi budu vždy vzpomínat na to, co jsem si myslela o škole a o lidech na škole. Jak jsem si nějak nemohla zvyknout na to, že na tu školu patřím a že tam se děje můj život. (Částečně způsobené internátem)

To že se život ,,děje" myslím tak, že vlastně na intru a ve škole strávím 78% týdne a tím i většinu měsíce a tím i většinu roku.

Zvyknout si na život "tam"(intr, škola) a život "tady" (doma) bylo a stále je těžké.

Rozumějte, "tam" není nikdo, kdo je "tady" a "tady" není nikdo, kdo je "tam".
-15.2.2017 22:50


A když nemáte kromě věcí a vzpomínek nic živého, kdo by vám dokkazoval realitu onoho "tam" je těžké uvěřit tomu, že "tam" je reálné.


UČENÍ

Na základní škole vždy straší: Na té střední škole budete mít 5x více učení, nikoho nebudete zajímat, budete se muset už opravdu učit, nebude to lehké jako teď.

V prvním měsící jsem si říkala, že namají pravdu, že to není tak hrozné, že to je možná trochu těžší, ale jako jinak žádná velká změna. No a pak ten první měsíc skončil.
První týden školy v září jste obvykle na seznamováku či adaptačním kurzu.
Druhý týden a i třetí a čtvrtý se musíte ptát lidí ze starších ročníků, kde je ta a ona učebna. A druhý týden vám učitelé vysvětlují, jaké sešity budete potřebovat, jaký je program výuky, jaké je hodnocení a jaké jsou testy a zkoušení a hlavně vám nezapomenou říci, že si vaše jména určitě nezapamatujou a HLAVNĚ se na vás všichni usmívají a vám se zdá, že to opravdu bude ok.
Třetí týden se stále ptáte na cesty na učebny a pořád potkávate nové a nové lidi. A učitelé s vámi vetšinou opakují ze základky nebo děláte něco v pohodě.
Čtvrtý týden k vám najednou začínají přicházet přepadáky a vy máte trojky a dvojky a troejky a někdy čtyřku, ale pořád jste v klidu, protože vám přece na základce říkali, že to tak bude a vy jim konečně věříte.

Další měsíce zjišťujete, že si vás učitelé nepamatují, že vy si nepamatujete je a že pořád občas bloudíte ve škole a odpoledne trávíte na intru a říkáte si, že vlastně ani nemáte, co dělat a tak se učíte. A začínáte si hledat nějakou tu svoji ,,skupinu", kam chcete zapadnout. Nijak hlasitě se neprojevujete a kolem čtvrťáků procházíte se sklopenou hlavou, aby si vás náhodou nevšimli.

LIDÉ

Jak už je výše zmíněno, hledáte tu svoji "partu" a nějaké holky, které vám budou půjčovat sešity a vysvětlovat učivo. Vaše spolusedící na všechny předměty neví, jestli je vaší nejlepší kamarádkou, ale vy víte, že ona vaší není a snažíte se na toto téma nijak nekonverzovat. Zjistíte, že vám vaše "parta" nevyhovuje a chcete nějakým kouzlem přenést lidi z domova do školy a na intr. Připadáte si, že nemáte kamarádky a že vám ty vůbec nevyhovují, protože to jsou úplně cizí lidé, s kterými sice trávíte každy den, ale jsou zkrátka tak moc jiné a vůbec si navzájem nedůvěřujete. Brečíte a nadáváte, proč jste šli na internát, když si tady nenajdete kamarádky, které by vám vyhovovaly.

Začínaté zjišťovat, že tím, že jste na škole z celé Moravy, nerozumíte všem slovům, které kdo vyřkne, protože jste jenom dvě, co jsou ze severní Moravy a máte ,,kratke zobaky" a nepoužíváte slova jako: "žufánek", "sněh", "ruky" a nenatahujete slova. Ovšem, když přijedete domů, tak vám zase vyčítají, že mluvíte moc dlouze.

Ke konci pololetí se to zlepší. Jste smíření s tím, že jste tam, kde jste a s těmi s kterými jste a jste rádi, že aspoň někoho máte a že nejste sami.
Ke konci se také už znáte s pár lidma (opravdu pár 3-4) z vyšších ročníků, a proto když jdete po chodbě, zdravíte každého druhého, koho potkáte a občas i tříkrát denně toho samého.

DOPRAVA

Jo vlaky.

Obzvláště tak často do úst brané České dráhy.
Když jsem byla v devítce, mega jsem se těšila hlavně na jízdu vlakem, protože vlaky mám opravdu ráda.
Stále je mám ráda.
I když bčas (často) umí hodně potrápit. Sedmdesátiminutové zpoždění, poté zrušení vlaku bez náhradní dopravy, když zrovna někam spěcháte je lahůdka. Ale musím říci, že mě spoje sedí docela dobře. Jedu třemi. Nejprve elefantem patnáct minut. který míval často zpoždění, ale ještě se mi nestalo, že by ten druhý na něho nepočkal. Ten druhý je rychlík do Brna, který vyjíždí z toho města, ve kterém nastupuji, takže fajn. Jsem v tom vlaku mezi prvními a to se volné místo bez místenky vždycky najde. Ovšem než jsem přišla na to, jak místenky a expresní rezervace fungují, stála jsem občas zcela zbytečně ve vlaku hodinu a půl. Nevýhodu mají ti, kteří nastupují v Ostravě a pak v dalších stanících, to už je obvykle narváno a pokud někdo jede do Brna, doporučuji koupi místenek. Rychlíček má ale velmi často zpoždění, ale to mi taktéž nevadí, protože další vlak ve stanici půlhodiny čeká, takže to vždy stihnu. A když jede na čas, alespoň se můžu v klidu učit. Čili nejstresovějším okamžikem je vystupování z rychlíku v dané stanici, protože asi deset minut před zastavením vlak jede rychle a začne brzdit, taže to vypadá, že už zastavuje (a já jsem při prvních jízdách stresovala, že to nestíhám), ale potom jede pomaloučku až do stanice. Nu a ten další vlak tam půlhodinky čeká a pak jede deset minut, takže v klidu.
Nejvíce mi nevyhovuje to, že ta cesta tak dlouho trvá. Ovšem, co se dá dělat. Nikdy se mi nechce v neděli odjíždět. A ráno v pondělí se mi nechce vstávat ve dvě, jet (nyní) v zimě a pak být jetě devět hodin ve škole. Ovšem někdy, když mám přes víkend nějakou akci, jezdím ráno. A to je smrť.
Cesta od vlaku ke škole probíhá v pohodě, je to zhruba 10-15 minut centrem klidnéh města. Ale minule, když jsem jela v neděli hodně večer (vyjížděla jsem v sedm a ve městě na nádraží jsem byla 21:26 a intr nám zavírají 21:30 rebeltrochu) v městě nebyl nikdo a celou dobu jsem ve tmě a zimě nepotkala nikoho. Musím říci, že jsem měla hodně strach. Bylo tam mrtvolné ticho v jinak živém centru města.

INTERNÁT

Internát je vskutku zajímavé zařízení. Náš je vybaven poměrně starým nábytkem a celkově vybavením pokojů. Má ale výhodu, že je přímo ve škole. Takže nemusím nikam vycházet celý týden, protože vše je uvnitř (ovšem to doporučuji jen velmi psychicky silným jedincům, protože minimálně dvakrát za týden prostě vypadnout musíte, jinak nepřežijete).
Spolubydlící jsou těžká kapitola sama pro sebe a možná na to napíšu samostatný článek, protože bych to chtěla trochu rozebrat. Každopádně je to těžké. Pokud nejste s kamarádkáma. a když jste s hodně introverními, chytrými dívkami z úplně odlišného prostředí je to těžké. Samozřejmě, že se můžete odstěhovat. Ale mít zkušenost v soužití v malém pokoji s dalšími dvěmi cizími osobami je dobré, ale těžké. Napíšu o tom jiný článek.
Denní režím na intru se vám zdá v prvních měsících v klidu. (ačkoli je podobný vojenskému režimu a to si nedělám srandu) Ale ke konci pololetí zjišťuji, že to vůbec není super. Když nemůžu jít ven, kdy chci a v kolik chci a jít spát a dokonce se učit, kdy chci, kde chci a v kolik chci. Nicméně nezbývá mi nic jinéh, než si zvyknou a zatnout zuba amoc si vážit víkendů a prázdnin, kdy můžu být ve 23:40 neumytá s nenachystanou postelí a s připojením na wifi, rozsvícenou lapmičkou a notebookem bez toho, aniž by mi strhli body. Mimochodem večerku máme ve 22:00 a já se cítím špatně, že to přes prázdniny nedodržuji.


SHRNUTÍ

Byloto hard. Ale já budu bojovat. A dobojuji až do začátku vysoké. A i potom.

Bylo to těžké a bylo to krásné. Poznala jsem diametrálně odlišné prostředí. Nové lidi. Nové město.

Co jsem se naučila:
  • Více jsem se osamostatnila a naučila se být více zodpovědnější za sebe
  • Začít vážit si o mnoho rodiny a přátel a volného času
  • Naučila jsem se jezdit vlakem sama
  • Nakupovat jídlo ve slevách
  • Rozpočítat si peníze
  • Mluvit s lidmi
  • jinak přemýšlet o životě a o budoucnosti
  • o pavahách lidí
Tož tak.

Valentýn a zuby

14. února 2017 v 21:50 | Lili |  PŘEMÝŠLÍM
14.2.2017


Podivné je, že některé dejme tomu "významné" dny v životě se mi pojí se zuby.

Celý život mi nikdy zubařka nic se zuby nedělala, ačkoli jsem se vždy před návštěvou klepala jako ratlík a stresovala s tím, že tentokrát to už určitě něco bude.
Až minulý rok přesně v den pololetního vysvědčení těsně před návštěvou restaurace, kde vláčky rozvážejí jídlo, a kam jsem se fakt moc těšila, protože tam výborně vaří, mi byla udělelna má první plomba.
Ti, co jsou v těchto zubařských pojmech zběhlí ví, že to je bezbolestné a rychle a jedno z maličkých zel v zubařství. NIcméně pro mě to bylo docela velké zlo v důsledku. Protože po plombě se určitou dobu nemůže jíst, a tak jsem se dívala na to, jak se zbytek rodinného osazenstva cpe jídlem, na které jsem se těšila téměř celé pololetí.
Nakonec jsme návštěvu restaurace prodloužili, abych i já mohla okusit jejich skvělé jídlo, což byly asi nejlepší hranolky v mém životě. Nebyly to ledajaké hranolky z mekáče, ale skvělé hranolky zapečené v tuně sýru a slaniny.

Mňam

A dneska v den svatého Valentýna jsme opět zubařku navštívili. Nejprve mi udělala rentgenový snímek zubů, který pak vyjel v tiskárně (samozřejmě někomu příjde zbytečné popisovat tak zřejmý zážitek, ale co už, já si ho tu chci napsat :D ). A mně se moje zuby docela líbily. Žádný nechyběl a všechny čtyři zuby moudrosti byly vidět, jak už se klubou. Pak přišla samotná prohlídka, kdy se mi se zuby nic nedělo, ale bylo mi sděleno, že je nezbytná návštěva ortodencie, kvůli tomu, že mám spodní čelist větší než vrchni s přední zuby nemůžu skousnout a tím pádem špatné vyslovuji. (což se mi sice nezdá, ale budiž). A že prý rovnátka jsou nutné. Já nechci rovnátka.
Bývaly sice doby, kdy jsem spolužákům záviděla barevné gumičky, ale ty doby jsiu pryč a já spíše vidím nevýhody.
Navíc zubařka řekla, že nějaké zuby možná budou chtít odstranit, načež jsem si já řekla, že to ani náhodou. Zuby samy nedorostou a nejsou špatné a ani nakřivo, jen se nedotýkají. Schválně by mi některé vytrhli a potom mi chtěli za 20 tisíc udělat nové. Jasněže.

giphy.com


Co se samotného dne týče. Jsem čistě single, což znamenalo, že si celý den říkám, že to je ok. Jsem strong independent woman.

Ale pak přišla návštěva obchodu a mě ukápla slza při pohledu na muže nosící růže a čokolády.

Přeháním.
Neprožívala jsem to tak. Spíše to beru tak, že jednou, až nastane správný čas, budu trávit Valentýna a všechny další dny s Někým, kdo je bude chtít trávit se mnou.

Samozřejmě mě nesmírně potěšila kytička od tatínka a bratra a pojídání zmrzliny s celou rodinou v devět večer. Bylo to skvělé a vážím si toho.

Opravdu, protože nyní v mém věku je důležité být pevně spojená s rodinou a cítit podporu, jak nejvíce to jde.




Pošetilé myšlenky #1

11. února 2017 v 22:18 | Lili |  CO POD RUKU PŘIŠLO


6.2.2017 PO

Je lepší učit se každý den, než poslední den.

7.2.2017 ÚT

Den, kdy jsem měla v písemce z matematiky všechny příklady dobře. Asi poprvé na gymplu.

9.2.2017 ČT

V zeměpisu mě napadlo, že zeměpis je zajímavý předmět na studium. Asi to byl těžký den.

11.2.2017 SO

Važme si naši bohaté české země.

Dvě fáze života

4. února 2017 v 10:58 | Lili |  PŘEMÝŠLÍM
Zjistila jsem, že život žen/dam/holek/dívek má jakési dvě hlavní fáze.

Předtím a potom.

Každý měsíc se celý tento cyklus opakuje.

A já to už delší dobu u sebe vnímám. Je to jako schizofrenická osoba.

V jednom období se chovám, přemýšlím a rozhoduji jinak než v tom druhém.

Období PŘEDTÍM

Toto období se vyznačuje
  • prokrastinací
  • depresemi nad vším
  • chutí do něčeho praštit
  • nechuť uklízet
  • nechuť něco organizovat
  • nechuť setkávat se s lidmi
  • snězením všeho sladkého a i všeho čeho je hodně
  • divným stylem oblékání



Období POTOM
Období hned potom je úplně jiné.
  • uklízím,
  • organizuji všechno
  • uklízím ještě jednou
  • občas se směju
  • mám pozitivní aracionální uvažování
  • plánuji,
  • přemýšlím nad svou budoucností
  • mám potřebu splnit všechno, co jsem si napsala a dělat a přemýšlet nad tím, co mě baví
  • občas se dokážu dokopat k tomu, abych jedla zdravěji. Jen občas.

1.2.2017

2. února 2017 v 22:22 | Lili |  PŘEMÝŠLÍM
1.2.2017

Mám pocit, že vždycky, když už se rozhodnu něco napsat, tak se mi všechny myšlenky vykouří z hlavy.

Chtěla jsem jít do baru, kde je wifi, ale otvírají až za půl hodiny, tak tady sedím ve výklenku okna a dívám se na neporušenou sněhovou plochu školního dvora.
Zítra je pololetní vysvědčení a jedu domů. Na vysvědčení jsem docela hrdá. Chci říci, že jsem se snažila. Vždycky může být lépe, ale já si myslím, že je to dobré.


Těším se, i když vím, že to nebude lehké, ale možná je to trochu lepší než tady.
Vlastně o dost, ale to si většinou uvědomím, až když sedím ve vlaku v neděli a jedu na intr.
Měla bych trávit alespoň ten čas, který jsem doma s rodinou, se sourozenci, ale já jsem většinou v pokoji a dělám do školy, případně si užívám toho, že mám pokoj sama pro sebe. Ale těším se. I proto, že nebudu muset jít v pátek do školy a že špajzka bude pořád plná jídla, za které jsem nemusela utrácet svoje peníze (to znělo drsně, ale co už) a sprchu budu mít pro sebe s teplou vodou, jak dlouho chci a můžu být na wifi taky, jak dlouho chci.

Zjistila jsem, že jsem docela v ubohém stavu. Jediné světlé body dne, které vidím, je to, když je jídlo. Obzvláště dneska se těším na večeři, protože jsou buchty.
Takže je to zoufalé. Vyhlídky na blízkou budoucnost jsou docela dobré, pokud si odmyslím školu a učení a intr.
Zítra jedu domů. V pátek pojedeme snad do restaurace, kde jezdí vláčky s jídlem (myslím, že se to jmenuje Výtopna) a kde jsme byli o pololetí minulé dva roky. Mám ráda tradice a tahle se mi obzvláštně líbí.
Víkend asi zase uplyne jako voda a v pondělí budu zase na intru a k tomu ještě celý týden, ale potom začínají jarní prázdniny.
Celý. Týden. Doma. Zní to úžasně (i když možná potom už zase budu chtít jet na intr a jak budu na intru, tak budu chtít jet domů a pořád dokolečka a dokolečka) a snad se setkám s babičkou a kamarádkami ze základky.

Ale co pak?