Květen 2017

,,Mórning rutýn"

31. května 2017 v 14:03 | Lili |  Studijní život PRVAČKY



V poslední době jsem si změnila svoji "mórning rutýn" na intru.

Celou dobu od září až do května, jsem vstala skoro hned se zazvoněním budíčku v 6:30, rychle se oblékla, šla na snídani a krátce po sedmé jsem zase byla na pokoji a učila se.

Teď se nestává často, že bych vstala před sedmou. Obvykle tedy vstávám po zazvonění na nultou hodinu v sedm. Stihnu si vyslechnout všechny písničky, které v budíčku hrají a někdy to jsou fakt nádherné klasické kousky.

Pak vstanu, umyju si obličej, obléknu se, nespěchám a tak ve čtvrt na osm jdu na snídani, kde jsem tak do půl a v pohodě a pomaličku si vychutnám snídani a skvělý čaj, který dělají snad jenom v naší jídelně.

O půl přijdu zpátky na pokoj, někdy si stihnu projít ještě diáře a bullet journal, otevřít nějaký ten sešit na pět minut, vyčistit si zuby, pouklízet a srovnat věci, zavřít okno nebo vynést koš a tak 3-4 minuty před zvoněním na hodinu odcházím do učebny. (pravda je, že občas přicházím pozdě, ale jen občas)

Zatím se mi to takto líbí, protože jsem předtím znala jen uspěchanou dobu ráno před školou, ale je možné, že od příštího roku nebo ještě i teď se vrátím k produktivnější formě nebo si vytvořím úplně jinou.


Krásné ráno J

Bude se mi stýskat/deprese na konci školního roku prvačky

30. května 2017 v 14:38 | Lili |  Studijní život PRVAČKY
Uvědomila jsem si, že mi bude chybět škola.

O prázdninách.

Jak paradoxní.

Do minulého týdne jsem pořád nepřijala to, že se stala moji nerozdílnou součástí. Částí mého života.

Možná, že ani teď jsem to nepřijala a jen si to myslím. Ale v neděli jsem se těšila. Poprvé od září.

Je to těžké, když člověk je někdy celých 24 hodin v jedné budově, protože když máte intr ve škole a i zdroj jídla a zábavy, nemáte téměř důvod odcházet.

Neumím si představit, že budu doma.

Dva měsíce.

Spát ve svém pokoji bez spolubydlících na posteli, z které mě šíleně bolí záda.

Nevídat ty lidi každý den.

Muset si dělat jídlo sama. (jaj)

Vysvětlovat, kam jdu.

Žít na vesnici. (vesnici miluji, ale na město jsem si zvykla)

Mít stále wifi a nemuset chodit kvůli ní do baru.

Moci jít spát, kdy chci a vstávat, kdy chci.

Nemuset se učit.

Nechodit na mše a na desátky.

Necítit všechny ty vůně, které definují jednotlivé části školy.

Nemít západy slunce přímo před oknem.

Mít soukromí.

Nudit se. (jo, to jsem už dlouho nezažila a připadá mi to, jako bych zmeškávala život)

Neřešit kluky. A nebo řešit jenom ve svých představách, protože reálně se nebude moci nic stát, když žije na druhé straně republiky.

Nedodržovat noční klid a neslyšet zmatená hlášení od pána na vrátnici.

Nemít budíčky.

Nemuset se přetvařovat. Nebo se přetvařovat až moc.

Nebalit se a neodjíždět vždy v polovině neděle.

Nejezdit českými dráhami a nestrachovat se, jestli si sednu, či jestli bude zpoždění.


Nechodit do kaple. L

REALITA

28. května 2017 v 12:11 | Lili |  POETA

REALITA


Jako vězni ve svých celách

marně snící o světských krásách

tak my v našich omezeních

křičíme neslyšně s prosbou, aby nás ten druhý uslyšel


26.5.2017

ŽÁDOST

26. května 2017 v 17:47 | Lili |  POETA

ŽÁDOST



Až se naše oči setkají


a naše duše vše poznají


pak nevyřčená slova


do hlasitého ticha


zakřičí drásavé věty



19.5.2017

21.5.2017

26. května 2017 v 17:42 | Lili |  PŘEMÝŠLÍM
21.5.2017

Právě jsem nasedla do vlaku.

Po celém dni k večeru září slunce a odráží se od jasně žluté řepky.

Pole vypadají, jako kdyby na ně někdo omylem vylil velký kýbl sluníčkové barvy.

Sedím ve starším typicky zatuchle vonícím kupéčku s paní, která jí tyčinku v šustivém obalu a s jakýmsi chlapcem, který si zapisuje do bločku. Venku je nádherně. Bylo, i když jsem jela malým motoráčkem z Budišova, odkud normálně nejezdím a tak jsem si mohla užívat výhled na Oderské vrchy a malou Odru.


Tento víkend byl náročný. Věděla jsem, že bude náročný. Obvykle se v pátek složím a polovinu věcí odvolám a užírám se depresivními myšlenkami o tom, jak prokrastinuji a nic nezvládám. Ovšem tento pátek jsem si řekla, že to bude jinak.

Že to prostě zvládnu.

Samozřejmě ne sama. Prosila jsem, ať je se mnou.

A byl.

Celé páteční odpoledne jsem byla po hodně dlouhé době doma. Už ani nevím, co jsem dělala.

V sobotu jen, co jsem se probudila (docela brzo, což bylo poměrně špatně, jelikož celý předchozí týden jsem nemohla spát, protože buď mě probudilo slunko v šest ráno, nebo spolubydlící, která šla na wc nebo spolubydlící, která se chtěla učit a nastavila si budík) a sepsala si všechno, co je potřeba nakoupit (jako třeba můj vytoužený deník na bullet journal), tak jsme v deset jeli do obchodu, nakoupili kupodivu 90% toho, co jsem potřebovala a hned jeli zpátky.

Doma jsem si během pěti minut vyměnila věci, vzala jogurt a bagetu a běžela do auta ke kamarádům, kteří už na mě čekali, a jeli jsme na animátorskou schůzku ohledně výletu v našem děkanátu. Poměrně rychle jsme ho naplánovali (doufám, že to bude pecka), což bylo fajn, protože minulý rok to trvalo dlouho a ještě jsme tam nikoho neznali a teď už jo, takže jsme se nestyděli dávat návrhy.

O půl čtvrté jsme už zase jeli zpátky a s Andy šly na spolčo, které ona vede u nás na vesnici a přišlo docela dost dětí a povídali jsme si o sourozencích a pak hráli schovku. Jsem ráda, že kamarádka to spolčo založila, a že docela prosperuje.

Možná to dětem ukáže jiný pohled na víru a poznají ji i z jiné stránky, než jen chození do kostela a odříkávání věcí, které jim nedávají smysl.

Po skončení jsme šla k Andy a vyráběly jsem dárek pro naši tento-čtvrtek-osmnáctiletou kamarádku Maríju. Doufám, že se jí bude líbit a že pak někdy za 20 let si ho přečteme. Kolem osmé jsem jela domů. A doma uklízela a chystala si věci už na intr.


Dneska jsem si sice dala budík na šest, protože jsem chtěla dělat úkol do IVT, ale zaklapla jsem ho a pak jsem byla ráda, když jsem vstala a stihla si udělat kávu číslo jedna, posnídat a dobalit. Každopádně jsem si nachystala nějaké materiály na ten úkol a rozhodla se, že to budu dělat v autě cestou k našim známým.

JO jasně.

V autě.
Takže v autě jsem nic neudělala, ale jsem ráda, že jsem si povídala se sourozenci a s rodičema. Byla to poměrně poklidná cesta a můj taťka, který všechno ví, nám vysvětloval cestou všechno, na co se ho sourozenci zeptali (třeba na to, proč to, co jde z komínů, nejsou mraky a ty komíny nejsou továrny na mraky, či co to znamená zkrachovat).


Pak jsem už začala umírat.

Všechno to padalo. Teda hlavně to, že nemám ten úkol do IVT, který jsem fakt musela mít a pak se k tomu samozřejmě přidaly věci jako moje situace plus děs z tanečních, škola, výlety, rodina.

Asi od dvou do pěti jsem teda dělala ten úkol. Referát o pinterestu a netolismu. Jakože referáty jsou ok, ale on k tomu měl extra podmínky. Docela bych potřebovala jedna. Ještě jsem zapomněla zmínit, že přišla i káva číslo dva (i když jsem si dvě kávy denně zakázala), takže se mi chtělo jestě více spát, ale snažila jsem se to potlačit. Pak jsem to tedy dodělala a u rodičů venku rozplakala.

Nedala jsem to.

Bylo od nich moc hezké, že oba dva jeli se mnou na nádraží a mamka dokonce pronesla krásnou řeč o tom, jak se nemám přetahovat a stresovat. Moc mi to pomohlo. Cestou jsem pak přemýšlela, jaký tp je dar to všechno, co mi Pán dal. A v uších mi zněly chválové písně a slunce tak krásně svítilo na řepku a zelené stromy.

Díky za to.


Poučka: Konečně je teplo a jaro a nemusím si na intr vozit milion věci jako v zimě. Proto poučení na příští rok: Lili, navoz si zimní oblečení někdy na začátku zimy, ať to pak nemusíš sebou tahat.

Pět týdnů

16. května 2017 v 14:49 | Lili |  PŘEMÝŠLÍM
Kdyby ti řekli, že ti zbývá posledních pět týdnů života. Co bys udělala?


Mně nikdo noc takového neřekl.


Ale tato otázka mě napadla, když jsem se dívala na malý papírový kalendářík a počítala, kolik zbývá týdnů, než pojedu do Anglie.

Pět týdnů. Pět týdnů školy. Pět týdnů, kdy budu plnoprávný prvák.

A proč je v otázce sloveso zbývá?

Když jsem jela v létě 2016 na světové setkání mládeže v Krakově, všichni mě děsili teroristickými útoky. Dokonce v neděli před odjezdem jsem byla s rodinou na obědě a sepsala rozlučkový dopis, který stále mám v krabičce.

Byla velká možnost, ž by nějaký útok byl.

A strach je přece největší nepřítel.

Proto zacházím tak daleko s tím, že i když jedu jenom do Anglie, nemusím se vrátit. Odstatně pokaždé, když vyjdu z domu, nemusím se vrátit. Všude může být terostický útok nebo jednoduše nějaká nehoda.
Ale alespoň mě to inspirovalo k napsání článku na tuto otázku.

Co bych teda s pěti týdny dělala?

Upřímně nevím.


Jsem v jakémsi stavu, kdy nevím, co bych dělala, protože nevím, co jaká budu zítra a co budu chtít, natož za 5 týdnů, kdy se může leccos změnit.

Nejspíš bych chtěla a chci strávit ty dny s rodinou, s kamarády. To jsou nejdůležitější lidé a na těch mi záleží. Chci se účastnit všech akcí, na které můžu, chci jezdit za známými, jak jen můžu.

Rozhodla jsem se, že nechci, aby většina mých vzpomínek na má mladá léta byly to, že jsem se učila. Teď je ten čas, kdy můžu dělat vše. Můžu jet kamkoli. Můžu objevovat svoje talenty, nadání, co mě baví. Můžu se sbalit a odjet jen tak na rok pryč.

Můžu se bavit, s kým chci.

Je hezké vědět, že můžu. Ale důležité je něco konat.

A proto v posledních pěti týdnech života bych chtěla dělat všechno. Všechno, co můžu. A když bych chtěla dělat v posledních pěti týdnech života všechno.



Proč nemůžu dělat všechno celý život?

Polemizace o dubnu a jiných věcech

6. května 2017 v 8:53 | Lili |  PŘEMÝŠLÍM

Dneska je to měsíc, co mi bylo 16.


Jaký byl ten měsíc?

Těžký. Připadám si jiná než před měsícem.

Vlastně začalo to tím, že jsem si asi den něbo dva před narozeninami uvědomila, že mi bude šestnáct. A už nikdy mi nebude patnáct asi stejně, jako když jsem si včera uvědomila, že nikdy nebudu chodit na zš a za chvíli už budu mít prvák za sebou. A že pořád spěji blíže a blíže k dospělosti.


K tomu dělat těžká rozhodnutí. Rozhodnutí, která mi budou měnit život. A v některých případech to budu pouze , kdo se má rozhodnout.

Rozhodování je opravdu těžká věc. Pro mě alespoň. Někdy je těžké si vybrat jídlo v restauraci, když bych si nejradši dala všechno. Rozhodování o vysoké škole, o maturitě, o tom, koho si vezmu a s kým strávím zbytek života.

O tom, kam pojedu o prázdninách, s kým půjdu do tanečních, s kým se stkám, jak se budu chovat, s kým budu mluvit, co budu dneska dělat. všechna tato malá rozhodnutí ovlivňují další rozhodnutí a další rozhodnutí ovlivňují velká rozhodnutí a velká rozhodnutí mění život.

Cožpak si nikdo nikdy nepoložil otázku: ,,Co kdybych se tehdy rozhodl/a jinak?"


A proto na můj pomyslný seznam strachů patří rozhodování. A toho se dělo v dubnu poměrně dosti. Ne v nějakých velkých věcech, ale spíše v tom, jak budu k určitým věcem přistupovat a jaký na ně budu mít pohled.

Jeden citát říká, že problémy někdy nemůžeme změnit, ale vzdycky můžeme změnit to, jak k nim přistupujeme a jaký pohled na ně máme.



Po narozeninách to tedy pokračovalo jakousi podivnou depresí, kdy jsem ani vlatně nevěděla, co mi je a proč prožívám to, co prožívám. Možná to bylo způsobeno tím, že jsem po pěti měsících přešla z jedné platonické lásky do druhé (teda se spíše k ní vrátila). A snažila jsem se vzdorovat proti sobě samé a přeorientovávala se na jiné myšlenky.

Hledala jsem nové záchytné body, protože ty staré zmizely. Snažila jsem se začít od znova, každý den, hledat něco, kvůli čemu přežiju. Stal se tím Bůh, staly se tím každodenní malé rituály, které dávají mému životu smysl. Stalo se tím uvědomění si, že musím říkát ne a nepřetahovat se.

Každopádně duben utekl kosmickou rychlostí a mně zbývá už jen pět týdnů prváku a pak budou prázdniny. Šílené.

Nakonec citát, který mi dneska ráno pomohl, když jsem v posteli přemýšlela o tom, že všechno je marnost.

Jádro celé ,,Boží pointy" zní: proto je tvůj život na zemi tak důležity, protože se v něm rozhoduje o celé tvé věčnosti.

časopis Milujte se č.38/2017