Červen 2017

Poslední den prváku

28. června 2017 v 13:32 | Lili |  Studijní život PRVAČKY




Přesně před rokem jsem z toho stejného místa napsala článek: http://ash23655.blog.cz/1606/nostalgie-az-smutek

Byl poslední den mé základní školy, kdy jsem byla ve škole.

Tento rok byl můj poslední den ve škole ve čtvrtek 15.6.

Ale dneska je můj oficiální den prázdnin.

Včera jsem vstávala o půl páté, abych v 5 stihla bus, v 6 vlak, v 9 zkoušku zpěvu a v 10 závěrečnou mši, po které jsme dostali vysvědčení.

Ve vlaku jsem na sobě měla pohodlné, vzdušné kalhoty a pak v posledním vlaku jsem si je musela převléct na sukni. Z vlaku ke škole jsem šla se dvěma třeťačkama a povídaly jsme si o jejich projektových týdnech.

Pak jsem přišla ke škole a tam už čekaly dvě spálené kamarádky a povídaly o svém projektovém týdnu.

A potom se stalo všechno šíleně rychle.

Na zkoušce jsem se vítala s dalšími spolužačkami, nacvičili jsme se schólou a pak se sborem a už začínala mše, která byla opravdu krásná a jako evangelium byl můj oblíbený sedmý verš a dál ze sedmé kapitoly Matouše.

V kázání nás pak kněz vybízel, abychom hledali a klepali a prosili. Hledali vztahy a nepromarnili prázdniny.

Pak konec mše. Vysvědčení. Zaplacení tanečních. Utíkání na vlak. Jízda vlakem. Jízda autobusem. Teta. Sestřenice, bratranec. Jízda autobusem. J9zda vlakem. Obchod. Jízda autobusem.

Nádherný, ale náročný den měl nejspíše za důsledek to, že jsem dneska vstala ve 13:00.

Organizovaný nepořádek

25. června 2017 v 22:11 | Lili |  FAITHTHINGS
Sedím v pokoji, vlastně stále polomokrá a jenom v ručníku.

Před sebou malý Nový Zákon. A v hlavě. Organizovaný nepořádek. Potřebuji se vypsat. Nebo spíše vymluvit. Měla bych hlavně mluvit s Bihem, protože On je ten, kterého hledám a za kým jdu a od koh odvházím, protože se bojím zklamání. Hledám cestu, hledám smysl. Tapojuji dsluchátka. Pouštím na spotify rozehraný playlist s chválami.

Začíná hrát What a beautiful name od Hillsongu. Hledám překlad. Zaujme mě tento verš.

Můj hřích byl veliký, ale Tvoje láska byla větší
Co nás může teď oddělit?



Bože
Můj hřích je zaslepující. Je obrovský tak, že si jeho velikost nemůžu představit ani pochopit. Zahltil mě tak moc, že nedokážu rozeznat, co je dobré ve mně a co zlé.
Hledám nejspíše na šptaném místrě. Utíkám se k světským věcem.
Připadám si pyšná a ješitná a slepá.

Otevírám.

Lukáš 1:30
Anděl jí řekl: ,,Neboj se, Maria, vždyť jsi nalezla milost u Boha."

Neboj se, vždyť Bůh tě miluje tak moc. Neumíš si to ani představit. A kdybys to poznala, nemohla bys to obsáhnout.
Bude to dobré.
Bůh tě neopustí, modli se. On tě k sobě přivede sám.
Vzpomeň si na všechno, co udělal.
Vysvobodil tě téměř po osmi letech.

Chápeš?

Jsi volná.

13.6.2017

15. června 2017 v 22:04 | Lili |  Studijní život PRVAČKY
13.6.2017

Možná mám strach, že když tady teď popíšu můj momentální stav, za chvíli se změní. A ano, měla bych být s tím smířená, protože nejspíš nejsem ten typ člověka, co stagnuje na jednom místě a má rád malé změny. Ale i tak nevím, jestli se mi to podaří vystihnout přesně, jak to cítím, protože moje myšlenky a věty nenavazují na sebe a mám s vyjadřováním problémy.

Je třináctého června.

Známky máme teoreticky uzavřené a mě nejspíše vyjde vyznamenání, které jsem si velmi přála, abych mohla mít příští pololetí na intru vycházky a taky možná částečně proto, že jsem nechtěla zklamat rodiče a ani sebe. Je to opravdu nezvyk, nemuset se na nic učit a vědět, že teď dva měsíce žádné písemky nebudou.


V poslední době mám problémy se spánkem. Jakože o prázdninách se mi každodenně stává to, teď v noci nemůžu usnout a pak spím do dvanácti a každý den se to opakuje, ale během školního roku jsem s tím obvykle problémy nemívala. Ale teď tím, že je jaro a pylová sezóna a mně se alergie projevují každý rok jinak, mám každou noc ucpaný noc a jelikož nosem dýchám, tak nemůžu v noci dýchat a ani spát. Plus i když jsem unavená a chci spát, tak s jakéhosi nepopsatelného důvodu když ulehnu do postele, únava jako by zmizela. Dokonce se mi něco stalo s obličejem a doufám, že se nevrací můj nepřítel ekzém na tváří, protože mívám opuchlé tváře, třikrát větší váčky od očima a divnou barvu kůže.

Takže kvůli tomu jsem pak přes den úplně mimo a mám chuť to nějak vzdát, ale snažím se to nedělat a vydržet. Dneska to ale nešlo a já šla na pokoj. Ovšem nemohla jsem spát, protože najednou se začaly ozývat přímo nad námi šílené zvuky, protože začala oprava intru a opraváři se rozhodli zrovna dneska a zrovna nad naším pokojem cosi 4 hodiny vrtat.
Jupí.


Dále mě přepadá nostalgie, protože se budu muset rozloučit na dva měsíce se školou. Ne rozhodně, že by se mi stýskalo po učení, to ne, ale spíše po budově. Tím, že máme intr spojený se školou, tak jsem v něm prožila 10 měsíců. A deset měsíců je deset měsíců plus někdy byly dny, kdy jsem z budovy ani nevyšla, ale o tom jsem už myslím článek psala. Dneska se ovšem nostalgické pocity zesilnily, protože jsem se už částečně začala balit a schovávala jsem některé učebnice a nástěnku. A navíc jsem si uvědomila, že se spolubydlícími jsme poslední, kdo bydlí v tomto pokoji, který je v tomto stavu, protože o prázdninách se bude modernizovat (ale my se budeme přemisťovat na druhou stranu intru do starých pokojů).

Po městě se mi taky bude stýskat, protože to je moje srdcové město, o kterém jsem snila celou osmičku i devítku. A je mi i trochu líto, že teď nevyužívám poslední dny a neprocházím se parkem. Teď mě ale napadlo, že půjdu do jednoho kostela, kde je socha sv. Antonína, ke kterému jsem se chodila často modlit a dneska má svátek, takže se asi donutím k tomu jít ven.

Mám toho tento týden ještě dost na práci. Dneska bych měla zavolat fotografovi a domluvit s ním fotky a taky jsem měla si jít koupit oběd a večeři na zítřek plus jít vybrat peníze na taneční a zanést je zaplatit a jít na mši a opékačku s našim jáhnem. Zítra bych měla všechno dobalit a vytřít postel, skříň, noční stolek a stůl a rozloučit se s těma, co jedou do Compostelly. Ve čtvrtek mít referát, rozloučit se se spolubydlícíma a kamarádkama, naložit věci do auta, odevzdat klíče a legitku, vychutnat si poslední okamžiky, jet domů. Vybalit většinu věcí z intru (jaj), zjistit, co za oblečení potřebuji do Anglie a začít se tak středně balit, přečíst si návod na nový foťák (jupí) a jít do kostela na Boží tělo <3.
V pátek je ale super, že budu doma a budu mít snad celý den volný. Budu se balit a plánovat projekt s fotkami, studovat foťák a zařizovat všechny věci na výlet a Anglii, tesknit po škole a lidech ve škole. V sobotu jedu na celodenní výlet s dětma, takže cíl je to přežít, dojít na vrchol, zorganizovat hry a hlídat děti (což bude megatěžké). V neděli být v půl deváté zpátky u školy a odjet do Anglie.


Takže aspoň jsem si tímto výčtem uspořádala všechny věci v hlavě, co mě čekají a hurá do toho.

TANEČNÍ / TANEČNÍK

9. června 2017 v 22:51 | Lili |  Studijní život PRVAČKY
Nemožné se stalo možným.

Stále tomu nevěřím.

Víte, blíží se konec školního roku a ze mě stane druhák (cože?).

A jak naše kmenová vychovatelka na intru, když jsem jí řekla, že druhák je prý na gymplu nejtěžší, odpověděla, že ve druháku se řeší poze taneční a kluci, došlo i tento týden na lámání chleba s tanečními.

Zkrátka jednou takhle ve středu k nám třídní přišla a rozdala nám přihlášky na taneční.

Že prý sice normálně se odevzdávají až v září, ale letos je musíme odevzdat do konce příštího týdne.

Jojo, samozřejmě jsem nad tím přemýšlela. S kým bych mohla jít.

Nejprve byla ta fáze, že se určitě někdo najde, času je přece dost.

Pak přišlo už jsem přemýšlela trochu konkrétněji o sobě a tomu, kdo by vlastně vůbec mohl a chtěl jít se mnou.

Dále přišla fáze, kdy jsem si připustila, že se mě nejspíš nikdo nezeptá a že nezbyde nikdo vyšší než já, komu by nevadily mé tělesné predispozice a kdo by mě neodmítl.

Připustila jsem si, že budu muset zajít za někym z vyšších ročníků, s kým se třeba vůbec nebavím.

Pak jsem se modlila ke sv. Vítovi, který je patronem tance a rozebírala to s tatínkem, který mi nejprve radi, že mám napsat inzerát a pak, že mám prostě za někým zajít.

Nakonec jsem si začala uvědomovat, že na taneční asi nepůjdu. Že bych šla pak někdy. Nebo mě to někdo naučí.

No.

A pak přišel včerejšek, kdy jsem s jednou kamarádkou při čekání na oběd taneční rozebírala a ona řekla, že by se zeptala jednoho našeho spolužáka, který je vyšší než já a hodný, jestli vůbec do tanečních jde.

Nejprve jsem se trochu zdráhala, protože zde byl ještě vedlejší ,,problém"s jednou další kamarádkou.

Ale potom jsem řekla, že ok. Když tak se dozvím, že nepůjde a budu doufat dál.

No a před další hodinou, kdy daný spolužák seděl za mnou, tak spolužačka za ním zašla a já jsem se zrovna otočila a plácala nějaké blbosti o dějepisu se spolusedící, která si zřejmě myslela, že se mi asi něco stalo a přitom jsem si uvědomila, jak trapné to bude, když tam sedím a ona mluví s ním o něm a on řekne ne.

Nicméně jsem slyšela pouze první větu, když se ho zeptala, jestli jde na taneční a pak jsem už jen viděla, jak jde kamarádka do lavice.

Celou hodinu jsem byla nervózní, protože jsem věděla, že určitě o tom přemýšlí a háazela jsem očkem na kříž a prosila Boha, aby jestli by to byla jeho vůle, aby mu pomohl.

A zazvonilo.

Vstala jsem ze židle a zvedla jí na stůl a jelikož jsme seděly v lavici u dveří, čekala jsem, až se uvolní cesta a spozorovala jse, že stojí za mnou.

Vyšla jsem ze třídy a něco prohodila se spolubydlící a najednou se daný spolužák objevil vedle mě.

,,Lildo? Šla bys do tanečních?"

Nepamatuji si úplně přesně, co jsem odpověděla, protože jsem najednou měla pocit, jakoby se to nedělo mně, ale někomu jinému.

Ale bylo to něco ve stylu: ,,Ehm jo, jo šla bych."

Pak se mě zeptal něco o podpisech a výšce (i když trochu to znělo, jakože mi vysvětloval, že to je jen kvůli výšce a já v tom nemám hledat nic hlubšího), já se jakože vzdálila, že hledám svoji spolusedící, od které velmi oceňuji, že nás opustila.

A místo toho, že bych šla do třídy, jsem zahla na záchody a za mnou hned dvě moje kamarádky.

Řekla jsem jim to a začala pochodovat po záchodcích a říkat, že to je nemožné a ptát se, co se to vlastně stalo.

Když jsem se uklidnila (jasně, uklidnila), vešla jsem do třídy a vnímala jsem, jak se podíval, a snažila se dělat, že toje v pohodě a bvůbec se nasmát nebo nešeptat si s kamarádkou, nebo dělat cokoli, co by mohlo naznačit, že jsem z toho mimo.


Pamatuji si ten pocit, že jsem užz seděla na židli a chtěla nějak to nadšení projevit a úplně jsem to cítila, jak to potlačuji.

Zbytek hodiny uteklo nějak podivně rychle. Vím, že jsem ještě s dvěma klukama probírala, s kým by mohli jít a pak to v ten den skončilo tak, že i tak kamarádka z oběda, má zajištěného tanečníka.

Úplně večer mi ještě řekl, že prý ji děkoval, že ho dokopala k tomu, aby se mě zeptal. (což mi příjde neuvěřitelné ale prý se to stalo)

Mezitím se stalo ještě mnoho věcí s jeho sestrou a polovinou intru a divnými stavy, ale mám strach, že kdyby si to přečetl (nejvíce doufám, že se k tomu nikdy nedostane, snad jen v případě, že bychom se vzali) on a nebo kamarádky, nejspíše by to nedaly (ani já bych toto nezvládla).

Každopádně nejvíce sranda byla úplně večer, kdy jsem tuto zprávu sdělovala nejprve své matce, která chtěla vědět, jestli je pěkný, na což jsem jí odpověděla, že samozřejmě, že je pěkný, protože si myslím, že každý kluk je pěkný. A pak v další části našeho telefonátu svému otci, který je na dlouhou kapitolu. (ale mám ho nejvíce ráda). Oni dva mu dali přezdívku, kterou se snad nedozví od nich.

Takže jsem si tady teď vypsala tu událost, která může někomu připadat, jako úplně zbytečná, ale věřte mi, pro mě znamená mnoho.

A ty. Díky moc. Velmi si toho vážím a dopředu se omlouvám za pošlapané nohy a moje divné stavy.


Takhle jsem reagovala já na záchodcích

giphy.com

Takhle jsme reagovaly s holkama na intru

giphy.com



Toto byl výraz mého otce, když se to dozvěděl (né, že bych ho viděla, potože jsme volali, ale umím si to představit)

giphy.com