Září 2017

Zpomalit

30. září 2017 v 10:29 | Lili |  PŘEMÝŠLÍM


Tento týden jsem od úterý doma. Přepadl mě zrádný bacil a já už ho namohla dál snést bez toho, aniž bych celý den ležela v posteli.

Po třech týdnech jsem nedělala nic a jen ležela.

Uvědomila jsem si, jak se začátkem školy se opět život zrychlil o 99%. A že se mi to nelíbí.

Nelíbí se mi to, protože si ani neuvědomuji, že bych žila. Jen rychle dělám, co musím.

Vstanu, koupelna, jídlo, úklid, škola, oběd, škola, nákup-kroužek-vyřizování- večeře-studíjní doba- mše-spánek.

Každý den.


Znovu a znovu a ultrazvukové rychlosti.

Uvědomila jsem si, že nevnímám. Že jsem zapomněla na přírodu. Na vnímání přírody. Na západy slunce, na stromy a kytky.

Na rodinu. A na přátele.

A to, že mi rve srdce.


A proto chci zpomalit.

Bude mě to stát asi mnoho dobrých známek, ale doufám, že mi to mnoho dalšího přinese.

Ještě nevím, jak to udělám. Ale budu se snažit.

Trávit více času s Bohem. Péct a vařit, když budu doma. Mluvit s rodiči se sourozenci. Jít na návštěvu. Jít do parku a jen tak fotit.

První TANEČNÍ/ Jak to probíhalo + tipy

29. září 2017 v 19:30 | Lili |  Studijní život DRUHAČKY

První taneční proběhly ve středu 13.9.2017.

Co vám budu vypprávět, už dva týdny dopředu jsem byla šíleně nervózní. Ovšem nejhorší to bylo dny před tím a hlavně v tu samotnou středu.

První tanenční jsem si představovala milionkrát. Ještě v dobách, kdy jsem vlastně úplně nevěděla, co to je. Asi jako si teď představuji svatbu nebo něco takového. Prostě, že to příjde jednou a že do té doby se mmoho změní.

No a najednou to bylo tady. Den D. Já a můj tanečník, s kterým jsem byla domluvená (ZDE příběh), jsme spolu jaksi do toho dne nemluvili. A to jsme spolužáci.

Bylo mi špatně. Fyzicky špatně. Vlastně všem holkám v naší třídě bylo špatně.

A pak všechno tak nějak přirozeně plynulo. Po vyučování jsem ještě měla sbor, před kterým jsem si stihla umýt vlasy, aby byly úplně fresh a já je mohla mít rozpuštěné.

Oblečení jsem měla už připravené, protože na intru vám ani nic jiného nezbývá, ale nevěděla jsem, jestli šaty nebo sukni, protože v sukni se nedalo příliš dýchat. Ale nakonec jsem se rozhodla pro krásnou modrou sukni a bílou halenku.

V ten den jsem ani neměla večeři, protože jsem měla pocit, že bych to hned vyzvracela.

S obličejem jsem to nějak extra neřešila. Asi bych to měla řešit více, ale postačilo mi to, co každý den, takže řasenka, korektor, tužka na obočí a poměrně výrazná rtěnka v matné, starorůžové barvě. Vlasy jsem si jen po stranách sepla pinetkami a byla jsem připravená.

Byla jsem tak ve stresu, že už jsem si ani nepřipouštěla, že se to vlastně děje.

Cestu na tanenční s tanenčníkem pomineme, protože kdyby si to přečetl, určitě by to poznal a i když taková šance je minimální, nebudeme riskovat. Pro sebe to mám hezky sepsané.

Ale snažila jsem se trochu uvolnit, udělat si srandu z nervozity (což nevyšlo) a alespoň o něčem mluvit. Což pak skončilo tak, že jsem se přidala k holkám, co šly před náma a on ke klukům, co šli za náma, ale pak jsme se zase nějak spojili.

Když jsme přišli do domu kultury, kde se to odehrává, zaplatil mi šatnu (opravdu krásné) a já si přezula boty do lodiček.

Šli jsme se zapsat a dlouho čekali, než všichni příjdou.

Když už to začalo, tak jsme naštěstí každý seděli na opačné straně sálu tak, jak to mělo být. A taneční mistr pan D. nám začal vysvětlovat základní sezení (nohy u sebe), konverzaci v párech (hlavně ne o počasí) a to, jak se žádá o tanec či jak máme být oblečeni.

A pak byla pánská volenka, rychle jsem se ještě ptala holek, které seděly vedle mě, jestli se na ty kluky budou dívat a nebo ne. Protože najednou nevíte kam s očima. Přece jen to bylo poprvé (pak si na to asi zvyknete) NO a chlapec tedy přišel a už jsme šli promenádu a začali se bavit o tom, co nás baví (ano jsme spolužáci ehmm...) a takové ty věci, aby jsme se trochu sblížili (což byla nejvtipnější část večera, jelikož jsme o něčem museli mluvit, i když nikdo nechtěl).

Pan D. vysvětloval držení (s kterým máme problém i po třetí lekci) a pak jsme začali blues (prozatím můj nejoblíbenější tanec, jelikož je pomalý a nijak složitý) a tancovali jsme na Thinking out loud od Eda <3, což jsem si ani nějak neuvědomovala, až potom (soustředila jsem se na to, abych mu nešlápla na nohu).

Pak byla i dámská volenka, kdy jsem taky nevěděla, jak se tvářit, tak jsem se jenom culila (ha), ale odpověděl, jasně, takže to asi zabralo. A začali jsme první kroky cha-chy (nevím, jak to skloňovat). Myslela jsem, že to je těžké (ha), to jsem ještě neznala polku (ha)

No a potom jsme se museli prostřídat, protože tam bylo více holek a já jsem zůstala sedět a oni stále tančili cha-chu a až potom, kdy se trénovala promenáda k polce jsem tančila s jedním menším klukem, ale nijak mi to nevadilo.




Pak už jsme se rozloučili a samostatně (teda jenom já samostatně) jsme šli zpátky na intr.

To je konec příběhu o mých prvních tanečních. V době kdy to píšu, mě čeká čtvrtá lekce a stále se to po komunikační a nervozvní (co to je za slovo) zlepšuje a po taneční stránce zhoršuje.


TIPY

Je opravdu velmi důležité si vybrat pohodlné boty. Já si vybrala sametové, poměrně levné z deichmanu (protože jsem počítala s tím, že se nejspíš zničí), do kterých jsem si ještě koupila speciální gelové vložky na patu, abych neměla puchýře. Jsou na asi pěti-centimetrovém podpatku, takže opravdu malé (nejlepší) a jsou s páskem, takže se mi noha v nich nehýbe. Jsou to opravdu super boty a vždy mi je líto kamarádek na vysokém podpatku s nerozchozenými či bezvložkovými botami.

Další důležitá věc jsou silonky. Klidně si kupte i větší, hlavně ať vám nepadají nebo v nich nejste napěchovaní.


Takže tak.

Stagnace? / Historie

29. září 2017 v 0:02 | Lili |  FAITHTHINGS

28.9.2017 23:52 (konec)


Jeden známý, tehdy ještě jáhen, při jednom kázání v kapli na večerní mši pro mladé řekl, že stagnace ve víře vlastně neexistuje.

Buď se posouváte dál a nahoru nebo klesáte. Jestli máte pocit, že stagnujete, pak klesáte.


Docela jsem nad tím přemýšlela.

Přibližně od svých čtrnácti-třinácti let, kdy jsem začala víru více brát, jsem prožívala různá období blízkosti Bohu nebo stoupání víry.

Musím se přiznat, že vždycky jsem si připadala Bohu nejblíž, když mě něco trápilo. Což je docela zlé. Protože jsem od něho něco potřebovala. Potřebovala jsem, ať mi pomůže vyřešit moje problémy, ať udělá to či ono s tím a s tím člověkeme a ať změní moje myšlenky a zlepší situaci.

Třeba to jaro, kdy jsem velmi trpěla ekzémem na tváři. Trápilo mě to, protože to bolelo a protože jsem byla škaredá. Rány a krvavé, mokvavé věci na obličeji nejsou pěké. Ale zdálo se mi, že nikdo to extra neřeší. Teda, že hlavně mí rodiče to neřeší. Občas se naskytl někdo jako prarodiče, kteří s tím chtěli něco dělat. Ale od slov k činům bylo daleko.

Bylo to myslím v sedmé třídě. Takže v období, kdy chce člověk zapadnout a nevyčuhovat z davu. A s tímto to nějak nešlo. Byly dny, kdy jsem nechtěla dělat nic. Nechtěla jsem vidět nikoho. Teda spíše jsem nechtěla, aby někdo viděl mě. A jen jsem seděla v pokoji a slzy mi stékaly po tváři a já prosila Boha, ať mě vyléčí. Ať udělá zázrak nebo něco. V té době se mi líbil jeden kluk. Ale věděla jsem, že moje šance je nulová.

Už jen kvůli tomu ekzému a špatnému vzhledu a tím, že jsem byla tlustá nebo měla málo vlasů, ale i kvůli tomu, že mezi námi byly nejspíš už úplně od miminka našponované vztahy, které se prozatím ještě nevyřešily.

Možná jsem i záviděla lidem, kteří měli dokonalou pleť. Dobře. Záviděla jsem jim hodně. Třeba svoji sestřenici, která měla a má pleť jako miminko, tak jemnou a bílou a bez pupínků natož jizev, krve a hnědých míst a poškozené kůže.

Máme na zahradě kámen z Medjugorje, na kterém je bílá soška Panny Marie (už trochu obrostlá mechem), ke které chodí moje babička každý večer zapalovat svíčku v lucerně (nebo jak se tomu říká) a každý večer to barevně svítí.

Pamatuji si, že i já jsem chodila tu svíčku zapalovat. A jednou jsem se usilovně modlila, ať mě vyléčí a ať udělá zázrak. Modlila jsem se pořád dokolečka. Myslela jsem si, že věřím dost na to, aby se to stalo. Vlastně jsem byla přesvědčena, že budu vyléčena, až se půjdu podívat do zrcadla.

Koulely se mi slzy po tváři, když jsem došla k zrcadlu a to, co jsem uviděla, bylo úplně stejné jako to, s čím jsem odcházela. Myslela jsem si, že moje víra nebyla dosti velká.

Šla jsem dokonce i na pouť. Nevím přesně, kam to bylo, ale bylo to v Jeseníkách. S babičkou, dědou, strejdami a tetou. Byli jsme i v Karlově studánce, kde jsou léčivé prameny. Myslela jsem si, že mě vyléčí. Při té pouti jsem se modlila.

Ale nic. Nechápala jsem, co dělám špatně. Bylo to osmého května roku 2014.

Bůh odpověděl jinak, než jsem čekala. Nestal se zázrak ze sekundy na sekundu. Ale až na konci června mě jedna kožařka poslala hned do fakutlní nemocnice v Ostravě, kde se mi díky čistému prostředí ekzém vyléčil. A od té doby jsem ho nikdy neměla tak velký. Skončilo to vždy jen u prstů. Kdežto předtím jsem to měla všude. Už skoro nebylo místo, kde by to nebylo.


Děkovala jsem Bohu za to, co pro mě udělal. A že nakonec mé prosby vyslyšel. Bylo to vlastně jaro před tím, než jsem si poprvé uvědomila, že Bůh je můj Otec.

Poté to bylo v pohodě. Dokud se nezačala vyhrocovat situace s tím jistým klukem, který se mi líbil, už skoro pět let a já už jsem nechtěla, aby se mi líbil. Nechtěla jsem, protože to bolelo. Skoro až fyzicky. Myslela jsem si, že miluji člověka, kterého jsem neznala a s kterým jsem mluvila dvakrát nebo jednou za celý svůj život a kterým jsem si představovala všechny události, co se stanou. S kterým jsem chtěla mít děti a odevzdat mu svůj život.



Blbá představa o klukovi, kterou jsem si vysnila až tak, že nemohla být reálná.

A věděla jsem to a nemohla se toho zbavit.

Při cestách z přípravy na biřmování (kterou jsem pak vzdala), na které jsem si řekla, že je poslední možnost, kdy se můžeme seznámit, jsem občas zabočila, místo k babičce domů, ke kapličce sv. Anny, před kterou je takový sloupek s Pannou Marií. A modlila jsem se k ní. Myslím, že se to stalo tak dvakrát, třikrát. Ale cítila jsem, že mě slyší.

Potom jsem poznala dalšího kluka, který mi silně připomínal toho předešlého.

A tím mě z toho předešlého vyléčil. A. Já jsem si ho opět přetvořila k obrazu svému. Tehdy jsem hodně mluvila s Bohem, hodně jsem bojovala za to, aby mě lidé ve třídě uznávali jako katoličku, jako člověka, co nemyslí ve vztahu jen na sex (ehm bylo mi14-15).

A myslela jsem si, že Bůh mi tohoto chlapce poslal do cesty(což poslal, ale ne tak, jak jsem si myslela.) Všechny ty moje zveličené náhody, které se taly mi ukazovaly na to, že on je ten pravý, a že ať se stane, co stane, mi se stejně jednou vezmeme. Prostě to tak má být.

Měla jsem to krásně vymyšlené. Ale šíleně jsem se trápila, protože daný člověk bydlel daleko a neměl ani potuchy o tom ,že existuji, natož abych se mu líbila anebo aby si pamatoval moje jméno. I když v mých představách se trápil stejně jako já.

Měla jsem vymyšlené vše. Jak se seznámíme, co si řeknem, jak se budeme navštěvovat. Jak seznámíme naše rodiče, jak já zpadnu do jeho party a tak.

A opět to bolelao. Neměla jsem žádnou radost ve světě. Mojí jedinou nadějí byla data dnů, kdy jsem si myslela, že se sejdeme. A nesešli jsme se . Vyšlo asi jedno, kdy to celé skonilo zvláštně.

A bolelo to ještě více. Žila jsem jen díky představám. A modlila jsem se.

Nejprve za to, aby Bůh udělal, co chci. (Tohle trvalo dlouho)

A potom po nějakých zhlédnutých videích o Boží vůli jsem to odevzdala Jemu a řekla:

,,Bože, dělěj, jak chceš."


,,Jeli to Tvá vůle, staň se. Jestli ne, ukaž, co dělat a kam jít."

,,Zcela ti to odevzdávám, vezmi to do svých rukou, já do toho nechci zasahovat."

A tohle mi pomohlo. Věděla jsem, že Bůh to má ve svých rukách. Myslím, že tohle mě nejblíže posunulo k Bohu. To, že jsem se s ním pořád hádala o tom, že si to zasloužím a že ten jistý kluk je na dvěstě proscent ten pravý a že jen potřebuji, aby Bůh uskutečnil moje představy.


Ale Bůh má svoje představy, které se tolik liší od těch našich a které jsou o mnoho lepší než ty naše a než ty, které jsme si kdy vysnili a vytvořili v hlavě.

Pak byly minulé prázdniny, kdy mi Bůh tedy ukázal, že jeho plány jsou lepší, ale vlastně vyslyšel i mé prosby, i když jiným způsobem, lepším, i když bolestivějším, než jsem chtěla.

A pak pokračoval život. Nástup na církevní školu a noví věřící kamarádi a lidi okolo mě. Skvělý duchovní program a duchovní příležitosti, o kterých se mi ani nesnilo.

Ale začalo toho být hodně. A zase přibyl jeden kluk, díky kterému jsem se seznámila se svatým Antonínem a další kluk, o kterém ještě musím přemýšlet, co všechno mi vlastně imaginární vztah dal a vzal. Pomalu mi zčalo všechn přerůstat přes hlavu a opět jsem se s Bohem hádala o tom, kdo má lepší plán. A zase jsem prohrála.

Poté se vrátil jeden kluk a volně přešel v dalšího kluka. Už jsem se ani nesnažila si něco představovat. Ani jsem nechtěla. Je to špatné. Teda alespoň pro mě v této situaci.

A pak to přeplynulo v nic.

A to nic je momentálně teď. Kdy si úplně nejsem jistá, jestli to je dobře. Protože cítím stagnaci, aneb klesání. Aneb nechuť a lenost a vlastně naivní víru a lásku, která je schopna jen dostávat.

Chci, abyste věděli, že víra není jen o skvělých okamžicích, stejně jako život, který je s ní spojen. Nezaručí vám, že se budete mít vždy dobře.

Ale stojí to za to. Protože bez bolesti by člověk nepoznal radost.

Všechno totiž, co se stalo mě přivedlo k okamžiku, který prožívám.

Ke každé myšlence a ke změně myšlení. Ke každému novému postoji.

První týden školy

9. září 2017 v 11:16 | Lili |  Studijní život DRUHAČKY
První týden školy
Jak bych ho popsala?
Než jsem odjížděla, měla jsem smíšené pocity. Měla jsem strach, ale na druhou stranu jsem se těšila. Nevěděla jsem, kde budu spát, doufala jsem, že všechno bude ok.

A pak jsme vyjeli a pršelo. Četla jsem si Babičku a snažila se nepřemýšlet. Pak už jsem uviděla tabule se jménem toho města a začala jsem mít takový ten divný pocit v břiše. A nechtěla jsem tam jet. Nechtěla jsem se znovu učit. Znovu mít strach, znovu všechno, ale nedalo se nic dělat.

Všude jsem viděla nové prváky a vciťovala jsem se do jejich situace. Bylo mi jich líto. Neví, co je čeká. Neví to dobré, neví to zlé. Tím neříkám, že já vím vše, ale vím toho o trochu více než oni.

A navíc jsem to stejné prožívala před rokem. Šla jsem sama, bez kamarádů, bez ničeho. S představami o tom, jak mi to změní živto. A že změnilo. Bylo tolik dobrého a tolik smutného.

Ale letos to bylo jiné.

Minulý rok jsem byla více vyklepana, protože jsem nevěděla nic, ale letos jsem byla vyklepaná proto, že jsem právě věděla.


A těšila se na to dobré a doufala, že letos to bude v něčem jiné a v něčem stejné.
Přišlo mi, jako bych se vracela domů. Do místa, kde je skoro každé místo protkané nějakým zážitkem (a to jsem tam byla teprve rok). Do místa bolesti a radost. Do tak trochu kouzelného místa, které chvilkami připomína Bradavice.


A zdravila jsem se s lidmi po dvou měsících. Začala nemít ráda nové prostory, které internát a školu změnily. Děkovala, že jsem na jednom ze starých pokojů, kde sice nejde dovřít skříň, vrže tam podlaha a viklá se stolek a židle. Ale pořád to voněla vůní, kterou jsem cítila každý den minulého školního roku a která mi příjde důvěrně známá až tak, že nevím, co bud dělat, až zmizí.

Přišla jsem tedy na ten pokoj, který obývám s dvěma starými spolubydlami a jednou novou. Je to zatím super. Připadá mi, že si vyhovujeme a doufám, že to tak i zůstane nebo se to zlepší. I když už jsme v prvních studijních dobách byly pokárány za nadměrný hluk, což se nám nikdy předtím nestalo.


A škola?

Motivace není žádná a sílá k učení taky ne a chuť do učení už vůbec.

Prostě se nechci učit.

Ale musím.

Co se dá dělat.

Shrnutí?

Až na ještě pár podivných věcí, so se udály s jistým člověkem, to bylo fajn. A dokonce se mi nechtělo jet v pátek domů. To se nikdy nestalo.

P.S.

Nutně potřebuji tu motivaci do učení!

Co si sbalit na internát/Co si balím na internát

2. září 2017 v 15:14 | Lili |  Studijní život DRUHAČKY
Ahoj:)

Dnes je hlavní balící den, protože už zítra odjíždím na internát. Jdu do druháku, a tak bych už nejspíš měla vědět, co všechno opravdu potřebuji. Nicméně i tak je pro mě balení těžké, protože nechci mít čtyři kufry, ale potřebuji tsm toho dovést, co nejvíce, abych pak každý týden vozila v krosně jen to nejnutnější.

POUČENÍ Z PRVÁKU: Je opravdu moudré, si hned na začátku přivést dost oblečení. Protože, když si přesně vypočítáte jen věci, které potřebujete na jeden týden, tak zaprvé jste omezeni tím, že si třeba budete chtít vzít něco jiného, než co jste naplánovali a potom další týden si musíte vést těžkou krosnu.

Zvýrazněny jsou věci, které jsem zapomínala

Věci do školy


  1. Učebnice,
  2. sešity,
  3. diáře,
  4. pouzdra, pravítka, kružítka, pera prupisky, fixy, bělítka, pastelky, nůžky, lepidlo,
  5. lepící páska, strouhátko,
  6. lepíky,
  7. odtrhovací papírky,
  8. náhradní sešity,
  9. obaly,
  10. stojan na psací potřeby přímo na pokoj,
  11. fleška,
  12. batoh, kabelka


Věci do pokoje


  1. ramínka do skříně, nástěnka (připínáčky),
  2. věci na nástěnku (plakáty, citáty, rozvrh, fotky),
  3. lepící guma na připevňování plakátů třeba na skříň (lep.pásky jsou u nás zakázané),
  4. kaktus (ten je pro mě důležitý), rámečky na fotky, krabicové kapesníky (ty se hodí na všechno),
  5. menší zrcadlo,
  6. deka,
  7. župan,
  8. polštářek,
  9. plyšák,
  10. různé košíky na věci do šuplíků,
  11. pořadač na ponožky,
  12. prodlužovací věc s více zásuvkami (u nás má každý 1 zásuvku, takže se to opravdu hodí),
  13. nabíječky,
  14. sáčky do koše,
  15. běžný kelímek na vodu,
  16. lihový fix na popisování jídla do ledničky
  17. Věci na jídlo
  18. příbor,
  19. velký talíř,
  20. malý talíř (staší plastový),
  21. nůž,
  22. hrnek,
  23. miska (příp. plastová krabička),
  24. krabička na cokoli,
  25. utěrka,
  26. jestli si budete sami vařit a intr vám nic nepůjčuje tak: hrnec, vařečka, pánvička

Jídlo

  1. káva,
  2. čaj,
  3. trochu cukr,
  4. med,
  5. nouzové potraviny, když je hlad: kukuřičné plátky (naprosto nouzové jídlo, nejlepší z albertu),
  6. čokoláda

Oblečení

  1. spodní prádlo,
  2. věci do tanečních nebo na různé příležitosti jako taneční večery nebo divadlo: nějaké šaty nebo sukně,
  3. pěkné boty: balerínky, střevíčky,
  4. normální boty: PAPUČE, tenisky,
  5. věci na tělocvik, sport: sport.bra, tepláky, třičtvrťáky, starší triko, boty s bílou podrážkou,
  6. tepláky na odpoledne, legíny,
  7. trika, halenky, košile, pyžamo, kalhoty, svetry, mikiny,
  8. bundy

Kosmetika

  1. hřebeny (přip, stojan na ně),
  2. makeup (přip.stojan na ně),
  3. krémy,
  4. věci na ms,
  5. sprcháče,
  6. deodoranty,
  7. suchý šampón,
  8. špilky do uší, vat. tamponky,
  9. pleťové gely,
  10. nůžky na nehty,
  11. ručníky,
  12. gumičky,
  13. pinetky,
  14. kartáček, pasta

Možná že s postupem času zde doplním věci, na které jsem zapomněla, ale tohle jsou věci, které si právě teď balím. :)