Leden 2018

Shrnutí školního týdne #1

19. ledna 2018 v 21:44 | Lili |  Studijní život DRUHAČKY
Uf. Konečně sedím na lavici na nádraží, kde přestupuji na jeden z vlaků, kterými jedu domů.

Je pátek 13:57. Na víkend nemám naplánovanou žádnou extra akci, kromě dnešního hlídání sourozenců a setkání s kamarádkou. Musím si to užít, protože opět začíná sezóna různých akcí a víkendů, kam jedu a to znamená žádný domov během víkendu a žádné soukromí, které mi na internátu chybí.
Ale jezdím na ně dobrovolně.
Chci.
Jen je to těžké.


Minulý týden jsem byla kvůli zádům doma a tento týden jsem doháněla, co jsem zameškala a ještě i příští týdne dohánět budu. Čtvrtletka z matiky dopadla na 4, i když jsem se na ni učila a pouštěla si videa a pracovala na tom, protože náš učitel nemá takové ty zásadní schopnosti, jak vysvětlit matematiku srozumitelně i pro ty, kdo teoreticky nemají přirozené nadání na přírodní vědy.

Ale dobře. Nebyla to pětka, takže na vysvědčení je to trojka, což je opravdu smutné a když si vzpomenu, jak jsem minulý rok stresovala kvůli třem dvojkám, tak mě to ještě více štve. Ale nedá se nic dělat. Teď řeším 4 trojky. Je ni to líto. Ale nemyslím si, že by to bylo kvůli tomu, že bych se na testy neučila, ale byl to těžký půlrok.

A většina lidí mi říká, že v druháku je toho učiva nejvíc, protože ještě nemáte semináře a máte všechny předměty, což je pravda, protože nejvíce hodin jakože za týden je v prvním pololetí druháku. V druhém nám odpadne jedna hodina zeměpisu.

Ten půlrok byl těžký a ani se o něm nechce příliš psát. Byly taneční a měla jsem docela zmatek v hlavě o tom, kdo jsem a co je správné. Něco podobného jako na začátku prváku. A navíc byl podzim. A podzimní deprese/smutky mě opět navštívily. A dokonce i ten minulý týden byl velmi depresivní. Měla jsem prostě pocit, že to nezvládám.
Všechno.
Školu a i svůj život.
Potřebovala jsem si udělat jasno v zásadních otázkách a najít svůj pevný bod, novou motivaci a naději. Pomohlo mi to. Ale z tohoto týdne jsem byla pořádně vystresovaná, ale prosila jsem Pána, aby mi dal pokoj v duši a srdci a pomohl mi. A i když jsem opět šíleně unavená, tak jsem ráda, že věci dopadly, jak dopadly.

Teď mě v pondělí čeká písemka z chemie, která je důležitá, kvůli průměru, protože bych mohla mít naději ještě na dvojku, pokud bych dostala jedničku, ale to je velmi nepravděpodobné, protože to nemám ani opsané a netuším, o co jde. Z čeho mám opravdu radost je dvojka z písemky z fyziky, díky které se mi průměr vylepšil na čistou trojku, což je stále lepší než čtyřka.

Důležité, co se taky stalo je, že jsem se byla zapsat na rehabilitace. Kdyby to bylo v mém rodném městě, tak v pohodě, ale tady v teoreticky cizím městě jsem nevěděla, kde nemocnice je a nikdy jsem v nemocnici nebyla sama, takže tohle pro mě byla premiéra, ale skončila dobře, takže se s mými zády bude konečně něco dít. No nic.

Glos o tomto týdnu napsán a já jdu pozorovat ubíhající krajinu z okna vlaku(který mezitím přijel, a dokonce na čas).

Rozhovor s rodiči

11. ledna 2018 v 21:33 | Lili |  PŘEMÝŠLÍM
Mám dobrou náladu. Nebo tedy. Nejlepší za pár posledních dnů.


Konečně jsem si promluvila s rodiči.

Jsem totiž přesně ten typ člověka, kterého napadá to, co by chtěl řict během dne, ale pak na to zapomene a když je v té situaci, kdy by to chtěl říct, tak je v háji, protože všechno se vymazalo a taktéž i po tom rozhovoru ho napadne to všechno, co mohl říci a co mohl říci lepšího.

A s mými rodiči. Ačkoli jsem celý týden doma. Téměř jsem s nimi nemluvila. Vlastně jsem s nimi už poměrně dlouho nemluvila. A já potřebuji s lidmi, s kterými mám blízký vztah, mluvit.

Brala jsem dost špatně, že je ta záda zajímají jen tak napovrch a že obecně se mnou nemluví o takových těch nepovrchních věce typu, jaké jsou známky ve škole. A už se toho nahromadilo dost.

Během týdne, co jsem na intru, jim už moc nevolám. Někdy zavolám až ve středu, čtvrtek. Protože je nechci rušit a třeba ani nevím, co bych jim řekla, protože by to bylo na dlouho a telefonování pro mě není příliš osobní, protože je lehčí mluvit s člověkem, když se mu nedíváte do očí, stejně jako při psaní.

NO a tedy. Dnes jsem shlédla film War room. Byl to docela silný zážitek. Párkrát jsem začala mít něco v očích.

Nějak mě to inspirovalo k něčemu.

Rodiče přijeli z práce a sourozenci už taky byli doma. Šla jsem tedy nahoru, jelikož mám pokoj v přízemí, kde bydlí rodiče a sedla jsem si k našemu pětimístnému stolu, i když nás je šest, místo bratra, který odcházel. Nic moc jsem neříkala a poslouchala mamčino stěžování si na práci, které mě trošku deprimuje, ale to z důvodu, že nejradši bych si taky jenom pořád stěžovala viz. většina mých článků. A ještě jsem hypnotizovala okurku na lince.

Pak už ani nevím, jak jsme se k tomu dostali, ale začali jsme probírat moje záda a školu a pak jsme se octli v obýcáku a já jsem začala brečet a klasicky jsem se snažila něco vysvětlit, idkyž moje věty nedávaly smysl. Prostě jsem jim chtěla říct, jak se opravdu cítím, ale nenacházela jsem slova.

Tohle se mi stává často, že to, co cítím neumím vysvětlit přesně slovy. No a dostali jsme se i ktomu, kdo kolik tráví času s kým a co by bylo lepší jaká je práce a že školu zažili všichni a tak.

Vlastně jsme nic nevyřešili a já se šla mýt. Při sprše mě napadla jedna scéna právě z toho filmu War room, kdy maminka ujišťuje svoji dceru, že ji má ráda a ta dcera řekne: ,,Opravdu? Jaké barvy má náš sportovní tým, kdy máme soutež?" A ještě další otázky a ta maminka to samozřejmě nevěděla a začaly jí téct slzy.

Tak jsem šla opět nahoru a převedla tuto situaci na naši situaci. A taťka se začal ospravedlňovat a já jsem mu skákala do řeči, že se nemá pořád ospravedlňovat a on mi řekl, že mě má rád a já jsem ho objala a řešili jsme ještě další věci, které prostě musíme příjmout, jako náročná práce a strachy z neúspěchu a svoboda dětí ve smyslu, že rodiče nemusí vědět všechno a jenom, když vidí, že dítě je příliš na okraji cesty, tak do něh šťouchnou, aby se vrátilo zpátky

. Pak taky řekl, že možná zanedbali naše talenty. Jako mé a surozenců, že kdyby měli více času, tak by mohl trénovat mého bratra ve fotbalu a sestra mohla už dávno chodit na gymnastiku a já jsem mohla od první třídy chodit na mažoretky.

Ale všichni dělají chyby a já to vím. A taky vím, že se děsím toho, že budu dělat chyby. Že nebudu dokonalá matka a že jednou možná povedu takový rozhovor s mou dcerou a nevím, jestli to je dobře nebo špatně.

Každopádně tento rozhovor, která skončil politováním a skoro znovu slzami a objetím, mi pomohl.

Díky za to.

Když se fakt snažíš, ale máš strach ze stresu a jsi prostě v háji.

10. ledna 2018 v 14:02 | Lili |  Studijní život DRUHAČKY
Okej,

První den v tomto podivném týdnu, který trávím doma, kdy se fakt snažím něco dělat.

Pustila jsem si motivující videa na youtube, abych už konečně přestala po stopadesátédeváté kontrolovat, co je nového na fb a instagramu, i když mě už všechny tyto sítě začínají znechucovat.

Ano, nakoplo mě to. Dala jsem si časovač na 25 minut a potom 5 minut přestávku, jak mi to poradili ve videu. Jž hodinu to tak dělám a snažím se dělat něco do školy. Počítat příklady z matematiky, které nesnáším a marně se k nim snažím získat pozitivní přístup. Hledám nové možnosti, jak lépe zapisovat, jak lépe si vše rozvrhnout, protože prostě musím dostat lepší známky a chci dostat lepší známky a mám na to, abych měla lepší známky.

Takže prostě se musím odhodlat. A i teď, když mě bolí celý člověk a nejsem si úplně jistá v tom, jestli jsem prostě jenom líná nebo mám depresi a moje rozpolcená osobnost se hádá sama se sebou, co je pro ni důležité. A pak vstává.

Sedá ke stolu. Rozloží sešity. Vytáhne fixy a jede. Nejde jí to. Nejde mi to. Za tu hodinu jsem sama nepočítala teoreticky ani jeden příklad, jen si to přepisuji novou formou na papíry, které si pak dám do binderu, aby to bylo přehlednější, protože nevím, jestli je něco více nepřehledného než sešit matematiky z hodin našeho profesora.


Snažím se hledat ty postupy. Zajímám se o to, které barvy nejvíce pomáhají člověku zapamatovat si učivo. Myšlenkové mapy, zvýrazňovače, učení se dopředu a ještě více dopředu, videa na youtube, kamarádi, všechno.

A mám pevně dáno, že ano, že tentokrát jsem tomu dala o pravdu a mám pevnou vůli a prostě dostanu doboru známku.
Jenže pak přijedu na intr. Spadne na mě to všechno.

To všechno, jak lidé kolem mě stresujou a jak lidé, kteří mají mnohem lepší známky než já stresujou a jak i já stresuji a jsme všichni v háji, prtoože náš mozek se opět zaměří jenom na známky a místo lidí už vnímáme jejich známky a sami sebe posuzujeme podle našich známek a pak už i místo očí máme známky a všechno je v háji, protože je jedno, jak se učís, jestli v noci nespíš nebo nemůžeš usnout, jestli ti je špatně. Jestli máš fóbii ze stresu.

Prostě je to jedno.

Důležité jsou výsledky a ty evidentně nejsou.

A teď mi je už opravdu špatně ze strachu. Přitom do školy jsu až v neděli a nemusím se stresovat, musím odpočívat, ale nejde to. Jsem v háji. Na čem záleží? A proč se prostě pořád stresuji s tou školou a mlátím do klávesnice na notebooku, jak divá, jen proto, abych si opět potvrdila, že nemám výdrž, že to nezvládnu a že i když se budu snažit předstírat, že to zvládnu, tak to nezvládnu.

A nemám sílu to vysvětlovat rodičům, protože ani nevím, aj bych to vysvětlila, nemám na to slova a stejně vlastně o nic nejde, tak co je.

Jakou to má souvislost (smysl učení, nemoc, myšlenky)

6. ledna 2018 v 14:43 | Lili |  Studijní život DRUHAČKY
Neumím zřejmě napsat šlánek na jedno téma, takže začátek a konec článku nemají skoro nic společného. Každopádně to ale představuje moje myšlení. Rozvíjení myšlenky, ke které jsem dospěla tím, že jsem napsala to, co mě k ní dovedlo.


UPOZORNĚNÍ: Toto nemá sloužit jako stěžování si na zdravotní stav či na životní situaci za účelem politování, i když to tak vypadá. Nýbrž jako emocionální výlev mých pocitů. :D + vysvětlení, proč to je v rubrice o škole, je někde v polovině článku. :D


Včera mi byla diagnostikována skoliosa.
(tohle v mé hlavě zní jako přelomová věta, která by měla vyvovalt šok, ale ve skutečnosti je to prostě úvod)

Je to v pohodě. Trpí tím dost lidí na světě a zrovna u mě se není čemu divit. Jsem vysoká (178cm), plavat jsem přestala pčed 4 lety, nesportuji a myslím, že kila navíc, by se našla.

Bolestí zad trpím už něco přes dva roky, ale vždy to bylo v oblasti krku, trapéz a lopate. Dalo se s tím žít. Bylo to nepříjemné, ale šlo to. V létě 2017 přišla na scénu bolest v bederní oblasti a to už taková sranda nebyla, takže jsem šli k ortopedovi, který je mimochodem velmi zjímavý pán, že po návštěvě v jeho ordinaci jsem si řekla, že tam nechci už nikdy jít. Ale to bylo až po tom, co mi rodiče a okolí příliš nevěřilo a brali to jako normální věc, takže jsem to brala taky jako normální věc, na kterou bych si neměla stěžovat.

Pak se to na chvíli zlepšilo. Pořád tady bolest byla, ale zvykla jsem si. Jenže v posledním měsíci a půl se to zhoršilo. Zhoršilo se to tak, že jsem občas nemohla chodit a jen jsem ležela v posteli s nahřívacím polštářkem. Ovše v posledních dvou týdench to je ještě více horší. Bolest se projevovala v jakékoli poloze. Při sedě v kyčlích a vystřelováním bolesti do nohy. Ve stoje automaticky klasická bolest a v leže neschopnost se otočit.

Vím, že to je špatným držením těla, jenže k většině lidí se skláním a automaticky chci b´vypadat menší, takže se hrbím a ve škole, co si budeme povídat, žádná pohodlná poloha v lavici na extra špatné židli neexistuje.

Tento týden se mi začaly podlamovat nohy při chůzi a kýchání. (opravdu skvělá věc) a tak ve čtvrtek večer jsem se rozhodla, že to prostě nedávám a jedu k doktorce. V pátek jsem teda přijela vlakem, hned šla k dětské, ta mě posalal k výše zmiňovanému ortopedovi, který mi sdělil, že jsem horší než babka a poslal mě na rentgen, kde mě museli fotit vícekrát, protože, cituji: ,,Jsi moc dlouhá." a zjistili, že mám dexkonvexní skoliosu kaudální poloviny th páteře a sinkonvexní skoliosi L páteře a nejspíš kdesi skřípnutý nerv, i když tento ýraz není příliš odborný.

Každopádně z toho vyplynulo to, že příští týden celý strávím doma. Protože v úterý mě bude ten ortoped narovnávat a pak se prý nebudu moci hýbat, takže musím být doma.

Na jednu stranu je to fakt super. Přemýšlela jsem nad tím už dřív, že i když zrovna skončily vánoční prázdniny, tak já se cítím jestě více vyčerpaná než předtím, protože jsem na školu myslela pořád a tím pádem bych potřebovala ještě nějaký týden. I když to je horzné, protože stejně se budu dívat na nekvalitní filmy budu chodit spát pozdě, i když jediná věc, kterou chci je spánek, protože na intru spánek prostě NENÍ. A taky jsem ráda, že se konečně něco s těmi zády děje, protože lidé mi říkali, že to může být i něco s ledvinami a to by bylo už opravdu špatné.

Na druhou stranu, když si představím, kolik toho ve škole zameškám (i když to chci , jaj, jsem fakt rozporuplná osoba), tak začínám stresovat, protože:

pohovor o četbě , který už chci mít fakt za sebou,

protože čtvrtletka z matematiky (na kterou jsem už rezignovala, ale mám v plánu se zase vzchopit, i když to bude stát hodně),

velká písemka ze ZSV ( předmět, ze kterého chci maturovat a přitom tam nemám úplně nejlepší známky),

katecheze (která by byla jediným světlým bodem toho týdne)

+

ještě další zameškání miliónů hodin z čehož plyne:

žádné body z tělocviku (které fakt moc potřebuji),

opisování Nerozhodný

neslyšení výkladu v dějepisu, češtině a zsv a fyzice

ten další týden bdude peklo

stres

stres

cjedbkuabdhavhukdvqkuefhvkuws


Teď, když jsem to všechno vypsala, tak mi to příjde trochu směšné. Třeba si to čte nějaký vysokoškolák, který má mnohokrát větší problém s učením a kterému už fakt hodně záleží na budoucnosti nebo maturant nebo někdo, kdo strašně touží po tom, aby se mohl vrátit na svoji střední školu....

Já to všechno vím, ale pro mě je to momentálně opravdu těžké, protože ještě jsem nezažila učení na maturitu, státnice, práci... a k tomu všemu ještě dospěji, ale momentálně je toto pro mě nejtěžší.

Vím, že leden je masakr, Že vysvědčení bude hrozné a zklamu babičky a možná i rodiče. A většina chvil je ta, že nad tím přemýšlím, že chci mít dobré známky a všechno plnit a nikoho nezklamat a maturita se samýma a nejvyšší počet bodů ve všem a medicína, i když to nikdo nečekal a do toho manžel a skvělý vztah, čtyři děti,vlastní dům, nejlepší vztahy v rodině a toto všechno.....

Ale pak jsou ty krátké chvíle, kdy se začnu vzpírat. Kdy chci bojovat proti tlaku spolubydlících na intru, co se stresují kvůli dvojce a mají samé jedničky a proti tlaku školy, která mi říká, že já jsem moje známky. Proti té globální nemoc jménem stres, co ničí život všech kolem mě.

A kdy si řeknu, že nevadí. NEVADÍ. Koho budou zajímat mé známky. Koho? Zamiluje se do mě někdo kvůli mým známkám? Chci aby se někdo do mě zamiloval kvůli tomu, že jsem chytrá? Chci být doktor jen proto, že si babička přeje?
Ne.

Chci poznat, co je má cesta? Ano. Co když prostě se nechci stresovat. Chci číst knížky, co mě baví a ne ty, co jsou v povinné četbě. Chci kreativně přemýšlet. Chci dělat to, co by mě mohlo bavit.

Nechci stres. To bušení srdce a sevřený pocit. Tu bolest břichá a ten pcot, že se mi hlava rozskočí.

NECHCI


Co bude v roce 2018

2. ledna 2018 v 11:05 | Lili |  PŘEMÝŠLÍM
Je druhý den nového roku 2018. Dnes opět odjíždím na internát vstříct novým zážitkům, učení, rozvíjení svých znalostí a prohlubování či navazování přátelství.

Nedá se mi říct, že by se mi chtělo. Vlastně se mi nechce. Nechci se učit, i když to je dar, který na světě nemá každý, nechci se stresovat tím, jaké mi vycházejí známky, a že jsou o mnoho horší než kdy dřív.

Od roku 2015 si vždy na přelomu roků píšu shrnutí každého měsíce, vytisknu si to a založím. Bude zajímavé, jestli s tím vydržím (v roce 2017 mám zatím napsaný leden), si pak za pár let číst, co v jakém roce bylo. Beru to i jako konečné ukončení uplynulého roku.

Ráno jsem si pustila video od Apyn and Parker, kteří natáčeli o svyých vzpomínkách a plánech do roku 2018. Bylo tam hodně cestování, stěhování se a snažení se o miminko. Tohle je trochu jiný level plánů, ale i tak bych možná chtěla napsat, co tak nějak čekám nebo plánuji, protože zatím jsem nad tím příliš nepřemýšlela.

V lednu mě čekají první plesy za celý život. Mám plesy ráda, ale né tolik, protože vím, že tam nepůjdu s níkým, s kým bych mohla tančit a se mnou nikdy nikdo netančil. Jakože párkát jo, ale už na těch dětských diskotékách jsem byla takový ten člověk, co s ním nikdo netančí. Ale na druhou stranu tam jdu hlavně kvůli kamarádům. Zažijeme určitě fajn věci. Musíme to brát z pozitivního hlediska. (Optimismus lvl516564546-nevadí). Leden nemám už jen z principu ráda, protože je to takový ten měsíc, kdy se rozhoduje o známkách na pololetí a i když vím, že to vlastně nic neznamená, tak letos to bude opravdu zlé a mám z toho všecho špatné pocity, ale alibuji si, že v druhém pololetí to bude lepší.

V únoru a i v celém roce 2018 budu jezdit na animátory, na což se těším. Je to fakt úžasná věc na úžasném místě s úžasnými lidmi. Nejvíce se těším, až se všichni více seznámíme a třeba vzniknou přátelství na celý život. Se třídou pojedeme i na nějaký pobyt, kde se máme více seznámit, na což jsem opravdu zvědavá.
Milníkem pro naši rodinu budou i kulaté oslavy maminky a babičky.

V dubnu mi bude sedmnáct. To je podivné číslo. Ale začíná se mi líbit. Je to jen rok od pomyslné dospělosti, ale ještě to není dospělost. Nic zvláštního od tohoto čísla nečekám, i když podvědomě mám zafixované, že to je ten věk, kdy spolu lidé začínají nějak vážně chodit, jelikož moji rodiče v tomto věku spolu začali chodit a i babička s dědou. Proto jsem byla donedávna přesvědčena o tom, že to tak má každý. Samozřejmě vím, že ne, ale mám na to takové vzpomínky.

Těším se na přípravy na biřmování a těším se i na biřmování samotné, které bude na podzim.

Těším se na prázdniny, kdy mám takový výhled, že bychom snad mohly jet s kamarádou na brigádu do zahraničí. Nevím, přála bych si to, ale ještě to neřešíme, takže bychom určitě měly začít. Před prázdninami bude projektový týden, který mě taky velmi zajímám protože zřejmě tento týden se o něm bude rozhodovat. Chtěla bych jet na Slovinsko, ale mám pocit, že to nevýjde.

Budeme si ve škole vybírat volitelné předměty, což znamená, že se budeme muset rozhodnout, z čeho chceme maturovat a čemu se chceme věnovat.

V roce 2018 je mým největším předsevzetí žít přítomný okamžík. Být méně na sociálních sítích a trávit co nejvíce času s rodinou a více investovat do všech vztahů a samozřejmě žít podle vůle Boží.