Říjen 2018

Proč mi to nejde ve škole

29. října 2018 v 12:44 | Lili |  Studijní život TŘEŤAČKY

K tomuto článku mě paradoxně inspirovalo zadání eseje v mluvnici.

Mělo by se čeké školství inspirovat finským vzděláváacím systémem?

Jako zdroj jsem si vybrala toto video

Esej jsem stále nenapsala, ale shrnující papírek s argumenty a protiargumenty mám.

Naneštěstí protiargument mám pouze jeden a to ještě vcelku sporný.

Už tak rok a čtvrt bojuji se školou.

Vím, že ji změnit nemůžu, že změnit můžu maximálně svůj postoj k tomu.

A o to jsem se snažila.

Od toho, že mi to je vlastně jedno, přes naprosté zapálení, po úplnou rezignaci.

Tento rok jsem si řekla, že si musím už opravdu stanovit ty priority. Škola, život, zájmy, lidi. Co z toho a kde.

Jsem z učitelské rodiny, kde se škola opravdu vždy řešila až příliš. Připadal jsem si hloupá, kdy jsem měla dvojku. Na gymplu se samozřejmě známky začaly zhoršovat a tím i moje sebevědomí o mé chytrosti a vzdělanosti a vědomostech.

Strach z budoucího uplatnění, opakování ročníků, známek na vysvědčení.

Jsem obklopena geniálními lidmi.

Ale ve škole mi to prostě nejde. V matematice skoro propadám, fyziku nasnáším a předměty kromě češtiny, angličtiny a zsv se učím jenom a pouze kivůli známám.

Což mě štve. Bavila by mě biologie, byvily by mě dějepis. Kdyby všechno nebylo tak moc na známky.

Kdyby se lidi nehodnotili podle známek.

Koho to prostě zajímá. Maximálně poslední den školy vás až příliš zajímá, co na tom cáru papíru máte. Ale pak nic. Učitelé vás selektují do různých oddílů podle vašich známek.
Máte hodnotu podle svých známek.

A je to dobře?

Ne. Nesnáším to. Chci se učit, chci se dozvídat věci. Ale ne kvůli známkám.

Jenže to tady nejde.

A tak marním dlouhé hodiny učením se informací, které hned po písemce zapomenu a už nikdy v celém životě nepoužiji, protože se tomu nechci věnovat a navíc celou fyziku a všechno si najdu.

A tak. Nevěnuji se věcem, co chci. Mám výčitky, že nejsem tak dobrá resp. nemám tak dobré známky jako ostatní, a i když nesnáším srovnávání - tady se tomu prostě vyhnout nejde.

A pak si tady pustím dokument a finském školstcí a začínáým brečet nad tím, že nejsem ve Finsku.

Jak jsem prožila biřmování.

27. října 2018 v 17:10 | Lili |  FAITHTHINGS
Tak je to za mnou.

Těšila jsem se dlouho. A uteklo to ani rychle, ani pomalu, tak akorát.

A bylo to krásné.



Večer předtím. Dvouhodinový nácvik. Od šesti do osmi. Byla jsem unavená a ještě zmatená z událostí předchozího dne. Pak krásná zpověď a úžasná adorace. Rozhovor s holkami a spánek, při kterém jsem si ještě přehrávala žalm v hlavě.

Ve dvě ráno mi zvoní budík. Nahazuji župan a utíkám do kaple. V kapli jsem. Skoro nepřemýšlím a pouze jsem. Já a On.

Ve 2:30 odcházím a chvíli mi trvá, než usnu. Opět s žalmem v hlavě.

6:30

Zvobí oficiální budík. Vstávám jako první. Nasazuji tepláky a mikinu. Odcházím s překvapivou radostí na ukončení adorace. Sama se modlím ranní chvály. Zpíváme Ó Bože světlo naše..

Začíná mi být opravdu špatně. Mám sevřený žaludek. Nemám absolutně hlad (což se nikdy nestává).

Máme s biřmovanci společnou snídani. Piju čaj, ale v hlavě mi beží myšlenky o tom, že absolutně nestíhám.

Česat sebe a tři holky, sbalit se, nachystat. A přitom vím, že to nemá cenu. Že záleží jen na srdci.

Je jedno, jaký kdo bude mít účes. Důležité je to srdce. A nechci mít vzpomínky na to, že jsem se stresovala.

Ale stejně ze snídaně odejdu dříve.

Sprcha, česání holek, děsivé česání mě a smutné povity. Naštěstí si při celé té přípravě pouštíme písničky od Heartbeatu, které se v průbehu dne stanou ještě důležitějšími. Sdělujeme si naše pocity.
Nevěříme, že už zo je tady.
Dokonce při zdobení vlasů nevěstiným závojem máme opocit, že se chystáme na svatbu.

Kupodivu stíháme. O půl jedenácte odcházím připravená ven do kostela. Na půli cesty ještě zkoušíme náš čtyřhlasý žalm.
V kostele se setkávám s rodinou. Jsem šťastná, že si udělali čas a přijeli.

Najednou to prožívám tak, jako bych se na to dívala někde zeshora. Nebo spíš, že já nejsem já. Nedá se to nazvat vnitřním pokojem. Ten přišel až při samotném pomazání křižmem.

Přichází kmotra. Začátek.

Pohlédnu na biskupa, když prochází. Setkáme se očima a usmějeme se. Začíná to. Všechno pokračuje. První čtení z Ezechiela o srdci kamenném a srdce z masa. Vycházíme na žalm. Hospodin je můj pastýř. Naneštěstí neskončí úplně tak, jak jsme chtěli, ale ke konci už to bylo v pohodě. Druhé čtení vůbec nevnímám.
Až nádherné aleluja před evangeliem.
Trochu je mi líto, že si nevzpomínám, jaké bylo evangelium, ale mám v plánu si to zjistit a zaznamenat.

Kázání, ve kterém se zázrakem objevil verš, který jsem úplně náhodou dala na pozvánky. Celé kázání jsem držela kmotru za ruku.

Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha Svatého, který nám byl dán. Řím 5,5

Biskup hovořil o tom, jak celé biřmování je o pozvání k lásce. To mě taky dostalo, protože den předem jsem si psala, co řeknu v proslovu rodině před oběděma přesně toto jsem pak i řekla.

Poté naprosto úžasné a hluboké přímluvy.

Zapalování křestní svíce. Obnova křestních slibů. Začaly mi téci slzy. Nebyl to přímo pláč. Prostě slzy. Bylo nás více.

Sesílání Ducha Svatého skrze Biskupa. Ještě předtím nám náš spirituál říkal, že stačí jen poprosit.
Poprosila jsem.

A najednou se ve mně objevila úžasná a hluboká radost.

Úsměv.

Schola začal hrát. Písničku od Heartbeatu. Tu, kterou jsme ráno poslouchali. Na kridlách lásky.

Nastupuji do řady. Dívám se na sochu Marie držícího svého mrtvého syna. Který umřel. Za mně. Za Tebe. Za naše hříchy.

Najednou už tu je. Zdislava Rita. Opět úsměv. Dívám se na něho. Dělá mi křížek křižmem na čelo. Kmotra mi jemně zmáčkne rameno.

Tak.

Zpívám.

Přecházím za svoji kmotřenkou. Zpívám a pokládám ji ruku na rameno. Chválím Pána. Nevnímám. Zpívám. Chválím.

Pak opět jenom jsem.

Přijímám. Opět s úsměvem.

Zpívám.

Dojemné a vtipné děkování. Sedm Darů Ducha v tekuté podobě.

Slavnostní požehnání. Celou dobu s úsměvem.

Nakonec

Nejlepší písnička vystihující všechno.

Otče Náš.

Focení. Dárky od minulých biřmovanců. Zpěv. Přijmi naši chválu.

Radost. Loučení. Gratulace. Nádherná přání.